Posvěť se jméno tvé

Štěpánu Hájkovi

Včera jsme šli s kmotrou
na procházku; na krásném
poli napříč novostavbami
a supermarketem (taková

je doba, do které se zítra
narodíš) jsme tiše zastavili
a vyhlíželi: odkud vlastně a
pod jaké nebe co vykvete.

Jelikož věřím v Boha spíš
teoreticky, jsou dny práce
i dny odpočinku tytéž; čas

neubíhá, ale ulpívá. A i když
říkají, že ne, věz, že slunce,
co svítí pro jedno kvítí, jsou.

Všechny cesty

Všechny cesty vedou z Vysočiny
do Jerušalajim, do Ir ha-kodeš.
Vedou přes Středozemní moře
bosou nohou, ale vezmeš si to

oklikou. Nikoli však přes harfu
jezera Galilejského, avšak přes
Jam ha-melach, moře soli, jež
nad zlato, ale i Mrtvé. Pak zas

vstoupíš Jaffskou branou, jdeš
k Damašské, nakoukneš tiše
do všech sta bran Mea šearim –

a na pětníku se otočíš. Vrátíš se
jedinou cestou na Vysočinu, do
svaté krajiny jakýchsi kopečků.

Pohlazení

Jako první začíná
v tělíčku embrya
kostnatět clavicula.
Zvířata, která skvěle

šplhají, ji mají velmi
dobře vyvinutou;
kůň žádnou nemá.
Jako poslední v těle

téměř dohotoveného
člověka dokostnatí
tatáž kost. Otázka zní:

Neměla by ses ty, jež
spojuješ ruku a srdce,
jmenovat klíčová?

Black Screen

Zapomněl jsem tvou tvář,
protože jsem si ji nevyfotil.

Zapomněl jsem tvá poslední
slova, protože jsem je nenahrál
jako hlasovou zprávu.

Zapomněl jsem vše, co jsi mi
kdy psala, protože jsem si
neudělal screeny všech těch

krásných obrazovek a chvil,

a když jsem jako aktualizovaný
android potřeboval místo na
aplikaci Partnerské horoskopy,

smazal jsem historii zpráv.

Teď vím, že jsme se k sobě
hodili, ale moje vlastní duše
je black screen.

Milada

Na Rohanském nábřeží
kouřím a vyhlížím přívoz.
Co když připluje Chárón?

Doufám, že by mě vyhodil
už na Štvanici. Bude třeba
propustit ego. I jho. Slunce

zapadne za most. S hlavou
vztyčenou poděkuji mu.
A vypláznu na něho penis.

Free Hugs

Jako dítě obdrželo jsem
do vínku něco jako kletbu
či požehnání: milovat se
s každým člověkem, jenž

se na mě usměje. Od té
doby měřím lidem stejně.
Domýšlím úsměvy i velmi
nepatrné; jeden se snadno

splete, nerad bych někoho
opomněl. A tak se to vždy
nějak semele: jdu po ulici,

míjím se s mnoha lidmi,
všichni se na mě tváří a já
skočím po prvním náznaku.

Kontury

Věčnost a přítomnost jsou
jedno a totéž, jsou to dvě
bytosti, jež plují plodovou
vodou vesmíru přichycené

liánou času k matce Zemi.
Minulost a budoucnost jsou
jejich odlesky a stíny, vytváří
naše kontury, abychom se

vůbec postřehli. A zbýváš Ty
a zbývám já; tím, že plujeme
spolu, jsme přítomní a věční,

jsme jedno a totéž, jsme dvě
bytosti škrtící se liánou času,
říká skica téhle krátké chvíle.