Tak, a teď se nadechneme a řekneme si pěkně nahlas: literární dílo je literárním dílem, ničím jiným. A jeho autor, autorka, autorstvo má svůj život, který se liší od fiktivního života literárních postav. Výdech. Tak, a teď k samotnému textu divadelní režisérky, performerky, tanečnice a spisovatelky Miřenky Čechové, které nese název Co já? Co ty? a který vyšel stejně jako její úspěšný autobiograficky laděný román Baletky (2020) v nakladatelství Paseka (2025).
Text je stylizovaný jako přepis audionahrávek, které si Laura vede dvanáct let po události. Po události, která všem změnila život. V nahrávkách promlouvá ke svému sexuálnímu predátorovi, se kterým už roky není v kontaktu, ale jeho stín ji pronásledoval celou dobu. Učitel v dětském domově, do něhož před patnácti lety nastoupila po matčině pokusu o sebevraždu, si ji vyhlídl hned první den. A pomalu si ji ze své autoritářské pozice zpracovával:
Usmívám se, zakláním hlavu do korun stromů – naprosto patetický gesto, zavírám oči, představuju si, jak si mě představuješ, a ty se díváš. To gesto, ta založená hlava a zavřený oči nepatřily mně, ale tobě. Zrodily se pro tvůj pohled. Pro tu situaci. Nebejt jenom zvířetem zmítaným bolestí, ale inscenovat tragédii, dát smutku krásu, dát smutku tělo, vytvořit obraz, kterej mluví. Takovýhle pindy jsi mi říkal. Mít moc o svý bolesti rozhodovat. Mít trochu moc. Tehdy mě to vůbec nenapadlo. Ty debile!
s. 36
Rámcově se příběh odehrává v současnosti, kdy Laura telefonuje své přítelkyni z děcáku Marii, aby ji obeznámila se situací: predátor se po letech ozval. Je to vstup z dávné historie, obě dívky mají své dospělé životy. Všechno je jinak, všichni jsou jinde. A najednou ozvěna minulosti, která je nebezpečně blízko.
Chápu, že nechce, abych jí vtrhla do života. Já taky nemluvím o svý minulosti a s těma z minulosti nechci mluvit o svý přítomnosti. Každej má vyhrazený svoje místo, svý události na časový ose, každej dostává odlišnej příběh. Jsou to neslučitelný životy, který nechci míchat.
s. 66
Laura má svůj život nyní ve vlastních rukou. S nikým o něm nemluví, ale Marie se stejně dozví, že se živí jako společnice. Pracující dívka není žádná padlá žena. Laura nesází na pochopení, blízkost ani na zalíbení. Události v jejím životě ji vycepovaly, ale k obrazu svému: „Už se nemusím snažit žít dobrej život. Nemusím bejt dobrá.“ (s. 163) Ostatně o ženské sexualitě a sex worku, což jsou témata, která jsou (soudě dle reakcí ve veřejném prostoru) stále tabu, probíhala v rámci uvedení hry Invisible IV. / Rukojmí i debata věnovaná knize Co já? Co ty? na malé scéně Paláce Akropolis. Rovněž zmíněná hra Miřenky Čechové a Johany Ožvold z dílny Tantehorse se zabývá tématem manipulace, ztrátou identity, hranicemi.
Miřenka Čechová sází na explicitní vyjádření, popíše kulisy a spustí monolog. Respektive promluvu hlavní postavy, imaginární rozhovor s reálnou postavou, s níž je Laura navždy svázaná. A taky s Marií. Laura s odstupem dvanácti let sumíruje, co všechno se stalo. Dnes už tomu rozumí, už to umí pojmenovat. A touží po pomstě. Dluží to svému čtrnáctiletému já. Nebo spíše své čtrnáctileté já! Jak je ta čeština nedokonalá. A jak pomalu reaguje na proměnu narativu. Ještě pomaleji, než někteří kritici a kritičky reagují na to, že silná hrdinka není módní fenomén, ale legitimní literární téma.
V hlavní roli zde není to, že Laura se živí jako sexuální pracovnice, ale to, jakým způsobem Miřenka Čechová pracuje s tématem těla, moci a sexuality. Protože ten vztah je mocenský. Na tohle téma psala neméně svérázně i slovenská autorka Nicol Hochholczerová ve své knize Táto izba sa nedá zjesť (2021, česky Host 2023). I její hrdinka Tereza si klade otázku, jestli se dá z takového vztahu vystoupit, jestli se dá odpoutat. Laura se stala opět majitelkou svého těla. A svého (s)vědomí. „Nikdy jsem nechtěla být matkou. Nejen proto, kolik odložených, nepohodlných a bezpečně uskladněných tělíček jsem viděla, nejen proto, kolik jsem viděla rodičů neschopných se o dítě postarat nebo v sobě vůbec najít lásku, ale proto, že jednoduše nedokážu přijít o sebe a odevzdat se druhýmu. Byla jsem tak moc pro tebe, že jsem nebyla pro sebe. Ale teď už stojím na prvním místě a nehodlám se dělit.“ (s. 103) A stejně, když zavolá, jede:
Samozřejmě, že jedu. Protože zase předeš příběh, brnkáš na moji zvědavost.
s. 123
Předsudky zrcadlící se v otázkách, proč prostě neodešla nebo proč se nebránila, patří k těm nejrozšířenějším. Důvodů je ale mnoho. Mimo jiné jsou to i roky manipulace, kontroly a slibů. A někdy zkrátka není kam jít. Stejně tak i spojování prostituce s morálním úpadkem ženy je výrazem hluboce zakořeněného předsudku. Miřenka Čechová ale nemoralizuje ani nesklouzává k plochému názoru, že k prostituci vedou pouze osobní selhání. Naopak: proti onomu stereotypnímu vnímání ženství a sexuality staví silnou hrdinku, která osud bere do svých rukou. Už není obětí, ale sama rozhoduje, koho a kdy k sobě pustí. Díky (své) sexualitě získává moc zpátky.
Co já? Co ty? je sugestivně vykreslený vnitřní monolog mladé ženy, která se vypořádává s minulostí, respektive se svým predátorem a událostí, ke které nás dovedou vzpomínky. Zvolený jazyk i forma působí autenticky. Ostatně stejně jako vykreslení Aše v době nulté. Čechová je skrze Lauru nekompromisní, přímá, odvážná. Text rezonuje ještě dlouho, právě pro svou procítěnost. Co byste mu řekli vy? A dá se odpustit? A komu, sobě?
Text má ale i odlehčené chvilky. Například vsuvka o Janě, inženýrce ekologie, která „je napojená na přírodu, ale odpojená od svýho těla“ (s. 105). Skrze ni Laura demonstruje svůj postoj k rodině, ke vztahům, dětem, ke společnosti jako takové. A k sobě samé. Ke své tělesnosti, ke své sexualitě. „Zaplatit si za dobrej sex je stejný jako zajít si k terapeutovi.“ (s. 107) Paní Jana, inženýrka ekologie, ale také představuje současnou ženskou identitu, jakousi instagramovou asketu, která je rozpolcená mezi tlakem konzumní kultury a vnitřní potřebou autenticity. Ostatně k tomuto tématu, kdy se ženské tělo a duše stalo produktem, který je potřeba neustále vylepšovat, velmi doporučuji komiks švédské ilustrátorky Liv Strömquistové Hovoří Pýthie, který letos vydala v překladu Marie Voslářové rovněž Paseka.
Předchozí dva tituly Miss AmeriKa (Wo-men 2018) a Baletky Miřenky Čechové byly převedeny do divadelní inscenace a autorka za ně byla nominována na Cenu Thálie. Stylizace titulu Co já? Co ty? ke scénickému provedení vybízí (a vlastně už představení Rukojmí navazuje na stejnou nit). Kniha tematizuje trauma, sexualitu a autonomii hlavní postavy (ženy). Nebojí se otevřít rány – a ne proto, aby provokovala, ale aby ukázala, jak se bolest proměňuje v jazyk. Místo katarze přichází vzdor. Hrdinka odmítá roli oběti i roli vykoupené ženy.
Právě proto ten román potřebujeme. Protože pořád žijeme v době, kdy ženská zkušenost – zvlášť ta tělesná, bolestivá, ale i hrdá – musí být obhajována, vysvětlována a v lepším případě „korigována“. Co já? Co ty? na nic takového nepřistupuje. Dávno se pohybuje jinde – v prostoru, kde tělo a hlas nejsou metafory, ale nástroje moci. Není to román o pádu, ale o návratu k sobě. A mluví dost nahlas.