Chtě nechtě tak musím konstatovat, že Pitínský svou knihu zakončil poselstvím půvabným, avšak hodně zašifrovaným. Natolik, že jeho skrytý význam asi zůstane pro čtenáře nerozluštitelným tajemstvím. Je to ovšem součástí autorovy poetiky, která vyrůstá z přesvědčení, že i nedoslovené může inspirovat.

Román Pasáže tak čtu jako výraz autorského nutkání zeslovnit a zpříběhovat naznačené komunikační dilema. A Ajvazovo psaní mi je – jak pravil Ivo Osolsobě, byť si myslel, že to platí jen pro dramatické dílo – komunikace komunikací o komunikaci.

Hlavní úskalí přítomného románu je ovšem v tom, že v něm vztahy mezi Áčky a Béčky nejsou vnímány jako problém, nýbrž ideologicky. Neboť autorský subjekt předem ví, jak mají být věci správně, a při výběru témat a při formulaci svých myšlenek a soudů tak nemá potřebu používanou realitu poznávat, zkoumat, analyzovat, zvažovat. Za důležitější považuje potvrzovat si předem dané téze na náležitě vybraných příkladech.

Název románu je pak skrytým poselstvím Čechům. Neboť ta kniha by klidně mohla mít na obálce napsáno Ukrajinka, případně Ukrajina. Jestliže je tam ale slovo Evropanka, pak zjevně proto, abychom si uvědomili, že i území, z něhož autorova výpověď vyrůstá a o němž hovoří, je Evropa. Byť trochu jiná než ta vaše, čti naše.

Ke kompozici představované prozaické minisérie ovšem patří i to, že navzdory vší životní skepsi, která ji prostupuje, v poslední povídce, na posledních stránkách knihy, Bohatá nečekaně, avšak logicky, nabídne celkem přijatelný happy end. Předloží čtenáři naději, že by to v těch vztazích mezi námi nemuselo být zas tak zlé…

Vzhledem k tomu, ve kterém nakladatelství próza vyšla, je pak zajímavé, že si autor výslovně pohrává rovněž s motivem dybbuka. Čili duše, která se zmocní těla jiného člověka. A to vše je vloženo do kontextu, který je pro autorovu výpověď zásadní, totiž do tematizace toho, nakolik je náš současný život formován médii masové komunikace.

Jsem rád, že nakladatelství Argo Kyliánův rukopis nakonec přijalo, a tak autorovi zabránilo spytlíkovat ještě díl třetí. V posledních větách druhého dílu se sice stačil zmínit i o vypuknutí války na Ukrajině, už ji však nedokázal náležitě obdarovat svou populistickou nekorektností.

Nikdy také nezapomenu na Alexandru Berkovou vášnivě přesvědčující Karla Šiktance, že musíme dát státu, který je teď přece už konečně také náš, šanci, aby spisovatelům obratem a jen tak pro začátek, jako ukázku své dobré vůle, poukázal nějaký ten pakatel.

Zábranského nápad opřít literární výpověď o myšlenkové šablony vyrůstající z intolerance, xenofobie, strachu a nevzdělanosti je nepochybně funkční, neboť čtenářů, které je toto schopno oslovit, není málo a státní vyznamenání od prezidenta by se mohlo také hodit.

Při vzpomínce na Jardu se mi spontánně připomene také jeho specifický hlas, a to zejména v okamžicích, kdy se v rozhovorech s bližními chápal slova a oddával vyprávění.

…místo Pavel Janoušek je nutné psát Pavlo Janouško a místo Olga Stehlíková Olgo Stehlíko. A až se vžijí správná jména takových autorčat, jako byla Boženo Němco … či Kosmaso, bude konečně sexismus odstraněn