Dorota Ambrožová (1994) patří k výrazným hlasům nastupující generace českých autorek. Vystudovala rozhlasovou a televizní dramaturgii na JAMU a pohybuje se v oblasti médií. Její psaní se vyznačuje fragmentárním, ne zcela lineárním vyprávěním, mimořádnou citlivostí k detailu a schopností zachytit jemné odstíny vnitřního prožívání, aniž by sklouzávalo k patosu.
Ve své druhé knize Naháčci tematizuje autorka mateřství, únavu a narušenou tělesnost i každodennost, které se s touto životní změnou u žen obvykle pojí. Nejsou však podány jako dramata, spíše jako niterně prožívané, o to naléhavější zkušenosti. Ambrožová pracuje s fragmentárním vyprávěním a náznakem, čímž čtenáře aktivně vtahuje do procesu interpretace – význam zde nevzniká jen v textu samém, ale i mezi řádky. Právě tato zdrženlivost a schopnost mluvit o intimním bez okázalosti činí z jejího titulu zajímavý příspěvek k současné české literatuře.
Mateřství jako různorodá zkušenost
Kniha Naháčci, původně text pro podcast Radia Wave, osciluje na pomezí autofikce a intimní zpovědi a čerpá z osobní zkušenosti mateřství, insomnie a z ní plynoucích proměn. Motiv nahoty neznačí pouze miminkovskou tělesnost, ale i existenciální odhalenost a zranitelnost žen-matek, křehkost rodinných vztahů a paměti, která se skládá spíše z útržků než z celistvého příběhu. Ambrožová rezignuje na klasickou dějovou linii ve prospěch atmosféry a detailu.
Otevírá naléhavá témata, jako je pocit izolace žen na rodičovské, vysoké nároky, které na sebe matky kladou, i tlak okolí vznikající z tichého a ustavičného srovnávání a soutěživostí mezi nimi. Prostřednictvím pronikavých postřehů a nekompromisní introspekce reflektuje též ve veřejném prostoru nedostatečně diskutovaný, často opomíjený či bagatelizovaný problém nespavosti matek, který je přitom závažný a častý.
Vypravěčka příběhu, jenž je členěn do krátkých, čísly označených kapitol, je matkou dvou synů, jejichž nároky na péči se od narození výrazně odlišovaly: „První syn byl klidné, spokojené dítě. Hodně spal, ukázkově se vyvíjel, často se smál. Od prvních minut v porodnici mi dával pocit, že jsem dobrá máma. Že zvládám péči i leccos navíc.“ (s. 15) Oproti tomu druhý syn vykazoval znaky tzv. velmi náročného (high-need) dítěte – zvýšeně citlivého, plačtivého a vyžadujícího intenzivní pozornost. (Koncept popularizoval americký pediatr William Sears.)
Právě tento kontrast mezi dvěma mateřskými zkušenostmi vytváří silnou výpovědní rovinu textu, která může být zvlášť rezonující pro matky pečující o náročné děti. Přesvědčivě ukazuje, že výchova „není jen jedna“, že existují děti, jejichž potřeby jsou objektivně větší a péče o ně je psychicky i fyzicky vyčerpávající.
Ambrožová reflektuje i pocity selhání a sebeobviňování, které matky běžně prožívají v důsledku společenských očekávání. Tím nepřímo tematizuje i širší společenské mlčení – jak o existenci náročných dětí, tak o hlubokém šoku ze ztráty osobního prostoru, autonomie a kontinuity vlastního života, s nímž se mnoho žen po narození dítěte potýká.
V kontextu současné české literatury lze Naháčky číst mj. ve volném dialogu s románem Těla od Kláry Vlasákové, jejž autorka v knize dokonce explicitně zmiňuje: zatímco Těla tematizují ženské tělo jako širší společenský a téměř politický prostor, Naháčci zůstávají ukotveni v intimním mikrosvětě mateřské zkušenosti: „Předem jsem věděla, že žena své tělo dává k dispozici během těhotenství, ale netušila jsem, že ho dává i po porodu klidně několik dlouhých let.“ (s. 31)
Mezi Marií a Martou: ideál versus realita péče
Mnohá místa v knize inherentně vyvolávají diskusi (i možný názorový nesoulad). Patří k nim například pasáž, kde autorka uvádí biblický příměr (z Lukášova evangelia):
Můj syn potřeboval Marii, zatímco já jsem byla Marta.
s. 38
Vypravěčka skrze retrospektivní pohled na vlastní mateřství dochází k závěru, že u svého druhého, náročnějšího syna měla být více Marií – tedy klidně přítomnou, naslouchající a méně pohlcenou každodenními povinnostmi. Implicitně tak preferuje ideál Mariiny přítomnosti coby „správnější“ volbu mateřské přítomnosti, což může vyvolávat nesouhlas, neboť narážíme na velmi konkrétní realitu péče (tzv. care work – neviditelné a společensky podhodnocené pečovatelské práce, která často stojí na jednom člověku a je nezbytná pro blaho celé rodiny), v níž taková volba není plně svobodná – ani možná. V běžném fungování rodiny totiž nelze být neustále „přítomná“ – dítě přirozeně vyžaduje intenzivní kontakt a blízkost (některé děti ještě v raně školním věku), ale zároveň je nutné zajistit chod domácnosti, stravu, hygienu.
I samotný biblický příběh Marie a Marty je z dnešního pohledu do určité míry kontroverzní. Nabízí totiž atraktivní obraz volby klidu, naslouchání a duchovního propojení, ale současně neřeší, že materiální a pečovatelská práce musí být vykonána – a pokud je „upozaděna“ ve prospěch kontemplace, zůstává otázkou, kdo ji reálně ponese.
Marie de facto přenechává veškerou péči o domácnost své sestře a její postoj je Ježíšem legitimizován jako „lepší díl“. Tato hierarchizace přehlíží fakt, že práce, kterou Marta vykonává, je nezbytnou podmínkou samotného setkání s hosty: v dobovém kontextu by selhání v roli hostitelky znamenalo závažné porušení sociálních a kulturních norem. Mariina volba namísto komunitní spolupráce (kdy by pak obě mohly spolu naslouchat hostům a být přítomny) stejně jako Ježíšův normativní apel se z perspektivy současně proklamovaného důrazu na spolupráci a vzájemnou pomoc jeví jako problematické.
Tato pasáž bude pravděpodobně patřit k nejdiskutovanějším místům knihy, protože otevírá silně normativní otázku ideálu mateřství a jeho reálné uskutečnitelnosti. Nabízí se debata nejen společenská, nýbrž i literární: lze zmínit prózu Annie Ernaux Zamrzlá žena, kde Ernaux věcně a stoicky popisuje „zamrznutí“ ženy v roli matky, neboť se její vlastní život, svoboda a identita podřizují péči o dítě – a žena se ocitá v pozici „druhého pohlaví“.
Třeba též dodat, že každá zkušenost mateřství je odlišná; v knize je protagonistce poskytována obrovská opora partnera, který se na péči o dítě podílí (dokonce v určitém momentu zcela přebírá noční péči). Řada jiných matek takové zázemí nemá a pečovatelskou zátěž nese převážně nebo zcela sama, což zásadně proměňuje možnosti volby mezi Marií a Martou a činí tuto debatu ještě citlivější a společensky naléhavější.
Rodičovství v mezigenerační perspektivě
Autorka nenahlíží v knize pouze vlastní rodičovství, ale přirozeně se vrací i k vlastnímu dětství a působení svých rodičů. Reflexe zdánlivě banálního rčení „Kdo je zvědavý, bude brzo starý“ se ve třinácté kapitole proměňuje v zajímavou osobní výpověď o formování dětského sebevědomí i vztahu k poznání. Ambrožová sugestivně odhaluje, jak i v krásném (s. 95) dětství mohou drobné výchovné strategie – ironizující poznámky či zlehčování dětské zvídavosti – vést k potlačení přirozené potřeby ptát se a tím i k oslabení vitality, kterou chápe jako základní životní princip a citlivě zachycuje paradox rodičovské autority jako „neprostupné membrány“ – nezbytné, ochranné, ale zároveň omezující.
Matka spisovatelky v textu vystupuje jako pevná kotva, zdroj pomoci i zásadní účasti a empatie. Právě skrze vlastní mateřskou zkušenost autorka nově a s hlubokou vděčností nahlíží rodičovství své matky. „Slyším účast v mamčině hlase, říká: ‚Já budu vzhůru s tebou. Budu bdít a budu se modlit.‘ “ (s. 32) Modlitba (potažmo duchovnost vycházející z křesťanské víry, zmínky o níž jsou rozptýleny v textu) není pouze formou útěchy, ale též sdílení, přítomnosti a hlubokého spirituálního propojení, které přesahuje konkrétní situaci a ukotvuje prožitek v širším, existenciálním rámci.
Hnízdění vlaštovek aneb sousedství jako mikrosvět sdílení a soužití
Vypravěčka vede v průběhu celého textu imaginární dialog se sousedem z patra (panelového domu) pod nimi („Neviděl bys fakin světlo z mojí fakin svatozáře.“ – s. 44) – bezdětným akademikem, který na zvýšený hluk od dětí reaguje údery do stoupaček, čímž nepřímo narušuje i atmosféru celého domu. Soused vystupuje jako ten, kdo má tendenci chápat svůj projev jako „vyjádření emoce nevole“ či legitimní reakci v rámci společenského soužití, aniž by plně reflektoval její dopad na druhé.
Kdybys na mě neťukal, možná bych své spánkové potíže vyřešila dřív. Neplácala bych hlouposti při důležitých telefonátech. Na kontě bych měla o pár rodičovských selhání míň. Napadlo tě někdy, jak velkou moc jsi nade mnou měl?
s. 97
Tento konflikt rozšiřuje rovinu mateřské zkušenosti o širší téma sousedství, hranic a neviditelného napětí ve sdíleném životním prostoru.
Situace kulminuje scénou, kdy protagonistka v bytě ošetřuje krvácející prst plačícího syna, zatímco v pozadí zní a posléze doznívá neodbytný zvonek, na který tlačí rozezlený soused. Rozhodnutí neotevřít se rodí v momentu krajní únavy i ochranného instinktu. Následná pomsta – přetékající květináče, z nichž voda stéká na sousedův balkon – není projevem agrese, ale nahromaděné bezmoci, již hrdinka není schopna jinak ventilovat. Celá epizoda vrcholí v terapeutickém rámci, kdy si protagonistka uvědomuje svou tendenci emoce potlačovat či racionalizovat, místo aby je legitimně prožila.
Rozepře neústí k žádnému smířlivému ani dramatickému rozuzlení; neproběhne katarze ani definitivní střet, který by situaci uzavřel. Skončí jednoduše odstěhováním do nového domu, dokončeného symbolicky v závěru pandemického období.
V rámci textu se autorka několikrát vrací k motivu vlaštovky, který působí jako kontrapunkt k sousedskému konfliktu. Vlaštovka – zvláště chráněný, téměř ohrožený druh, jehož hnízdění nesmí být narušováno – metaforicky reprezentuje matku: „Letím. Mé lyže se mění ve vidličku ocasu. […] Jsem vlaštovka a letím nakrmit své děti. Do hnízda, které jsem sama postavila z hlíny a vlastních slin. Jsem nadmíru vyčerpaná, nespočítala bych, kolikrát už jsem absolvovala cestu z hnízda a do hnízda. Křídla mi těžknou únavou […]. Jsem unavená, ale letím.“ (s. 67) Hnízdění pak reprezentuje křehký domácí prostor s dětmi, který je ze své podstaty hlučnější, živější a méně kontrolovatelný. Tam, kde společnost institucionálně chrání přirozené projevy života v přírodě, se v lidském soužití podobná tolerance často vytrácí.
Postava souseda tak může být vnímána jako někdo, kdo – byť v rámci legitimního nároku na klid – symbolicky narušuje právě ono hnízdění: rytmus rodinného života, který se neřídí pravidly ticha a racionality, ale potřebami péče a růstu. Vzniká tak jemně ironický, ale výmluvný paradox: zatímco zákon chrání vlaštovčí hnízda před zásahem, hnízdo člověčí zůstává vystaveno neustálému tlaku okolí. Autorka tím nepřímo tematizuje otázku, nakolik jsme jako společnost ochotni přijmout projevy života druhých – zvlášť tehdy, když narušují náš vlastní komfort.
V konečném důsledku text nenabízí jednoznačné rozlišení viníka a oběti, ale spíše prostor pro reflexi, v níž si každý může promítnout vlastní zkušenost v rámci sousedských vztahů. Právě ty totiž fungují jako svébytný sociální mikrosvět, v němž se střetávají odlišné životní rytmy, hodnoty i míry tolerance a který nás nenápadně formuje, posouvá naše limity a někdy i přepisuje naše sebepojetí.
Estetika knihy a ambivalence rodičovské zkušenosti
Monochromatické, indigově laděné ilustrace Jindřicha Janíčka (grafická úprava: Nikola Janíčková) následující po jednotlivých kapitolách text nepřebíjejí, ale citlivě jej doprovázejí a rozšiřují jeho významový prostor. Místy dokreslují konkrétní situace, jindy dotvářejí atmosféru a emoční ladění.
Naháčci nenabízejí uklidňující odpovědi a rozřešení, nýbrž otevírají prostor pro diskusi, ambivalenci a nejednoznačnost, jež k rodičovství neodmyslitelně patří. „Lidé často vyplýtvají v nesmyslných vztazích, které nikam nevedou, mnohem víc času, než kolik zabere jeden rodičák. Vztah s vlastním dítětem pro mě vždycky bude smysluplný.“ (s. 112)
Síla knihy tak spočívá především v autentických přiznáních, konfesích a ochotě sdílet.
Podstatou transformační zkušenosti je, že předem nevíme, jakým způsobem nás promění. Můžeme číst odžité zkušenosti jiných, abychom získali alespoň rámcovou představu různých scénářů, které mohou nastat. Přesto nám neřeknou nic o konkrétních proměnách, které čekají na nás.
s. 90