Byla Sardka. To se stává spoustě dalších lidí, jenže ona se za to styděla. Protože neexistoval způsob, jak zkrotit ten její syrový dialekt. Na divoké sykavky ani na dentály jako bajonety, na hrdelní hlásky sevřené v kleštích ani na vybuchující labiály nic neplatilo, naopak se celé důležité ještě zdvojovaly; o nečekaných vírech některých samohlásek nemluvě. Ne, neexistoval způsob, jak zkultivovat ty ozbrojené fonémy, ten jazyk svolávající do války, jenž chrlil slabiky jako petardy, takže ji přirozeně napadala otázka: „Jestli není válka, tak je svátek svaté Rosalie, anebo máme silvestra?“ Ale jelikož ji ovládala ctižádost hovořit hladkým zaobleným hlasem – medovým kolem, ze kterého ukapává sirup – nebo aspoň hlasem, jenž líně odkazuje k vlídné vrchnosti, materiální nadutost těch zvuků představovala pro její ambici chmurnou přítěž. Přesto se tu nepředstavitelnou a vrozenou tvrdost snažila zmírnit větami, jež byly protkány krajkami, vzpínaly se k trylku a – coby největší důkaz vlastní nehmotnosti – nikdy nekončily důrazem, nikdy neklesaly do závěrečného přízvuku, jako kdyby se ostýchaly své dokončenosti a setrvávaly ve věčném úžasu, dotazovaly se samy sebe, stáčely se do klubíčka: nehmotná elegance totiž nesnese stvrzující surovosti a vzpírajíc se jakékoli tíži, každé definitivní hranici, byť třeba jen verbální, se nonšalantně vznáší v prázdnotě, kterou chystá.

Tenhle způsob mluvy ve skutečnosti nebyl jen jejím výlučným atributem, protože ho sdílela s jinými ženami, svými přítelkyněmi. Která z nich s tou manýrou začala a kdy, jak, proč, to nikdo nedokáže říct, nikdo to neví. Ale stejně jako v případě oněch zvyků, jež se přenášejí s tak zmatenou bezprostředností, že se smaže jakýkoli rozdíl mezi iniciátorem a stoupencem, ani ve způsobu, jímž hovořily tyhle dámy, nebylo možné rozpoznat původní punc – i za předpokladu, že měly nějakou svou „učitelku“ –, protože se rozplynul, nebo možná zatuhnul v jakémsi okřídleném vzoru, jenž potlačoval jednotlivé charaktery a vytvářel tak onu nadindividuální formu, která se zdála být vlastní všem a přitom žádné. Jen jedna věc byla jistá, a to kdo jsou nové učednice. Jakkoli nešlo o žádné osvojování, nýbrž o nákazu. A na základě nepochybných příznaků, jež se čím dál častěji vyskytovaly v modulaci hlasu – nečekaná ztišení, neadekvátní pohrdavost ve vyjadřování významu, náznaky jemné roztržitosti –, se dalo skutečně odhalit její ohnisko a postupně i masivní šíření. A pokud se občas vměšovaly nové a abnormální symptomy, jako chraplavě se lámající hlas nebo záchvěvy, které přerušovaly větu a bránily jejímu pokračování, čímž naznačovaly možnou vzpouru, odmítnutí, třeba i nevědomé, hlasu tělem a z toho plynoucí ústup nákazy, ve skutečnosti to byly jenom dočasné vrtochy, extravagantní signály jakéhosi přehnaného bujení infekce samotné, jež se zklidnila teprve tehdy, když bylo dosaženo definitivního a osmotického vstupu do klidového stavu univerzálního vzoru.

Záhadou zůstává, proč má lidský hlas schopnost stát se tolika způsoby neskutečným a proč si naše dámy z tolika způsobů vybraly právě tenhle. Ale ať už šlo o únik před jakýmkoli soudem týkajícím se jejich původu, o získanou nedůvěru v konotační schopnosti jazyka, který jim to ostatně oplácel stejnou mincí, o prostou obavu ze setrvalosti, faktem zůstává, že když s nimi někdo mluvil a slyšel ty jejich přísudky, ty přímé předměty, které místo aby v souladu se svým rozumně nalinkovaným osudem dosedly na nějaké trvalé místo, tak se v děsu z cíle vzpínaly do nějaké nepravděpodobné otázky, na niž se nevyžadovala ani neexistovala odpověď, zkrátka toho, kdo je poslouchal, se zmocňovala – pokud už na to nebyl zvyklý – nevolnost z prázdnoty, při níž se člověku točí hlava a která doprovází selhání.

Z infekčního vzoru nebylo cesty zpět: ty starší už byly v jeho moci příliš dlouho, novicky se pod sféru jeho vlivu právě dostaly. A každopádně, aby se člověk vrátil zpátky, aby zas dovedl hlas k jeho domnělé přirozenosti, bylo by zapotřebí dlouhých pobytů v zahraničí a úmorné ontologické převýchovy a možná i tak by to byla marná námaha. A pak taky proč? Copak tohle nebyl šťastný cíl? Nevstoupil tak snad člověk do štěbetajícího království prýmků a knoflíků, váz značky La Fiamma, kovových bytových doplňků, bleších trhů za úsvitu, exkluzivních vetešnictví trochu z ruky, perlových náhrdelníků – navíc pravých –, uměleckých předmětů z doby mezi válkami, domácího barvení vlasů, proměny pulovrů, bílých růží, slev u Maud Frizon, no zkrátka do nepopiratelného privilegia jedinečnosti, kde měl i s málo penězi záruku toho nejlepšího, ano, ano, nejlepšího?

Ale když se vrátíme na začátek, chci říct k té paní ze Sardinie, tak navzdory tomu, že se zamíchala do zvyklostí, které jsem právě popsala, a byla dokonce horlivou iniciátorkou či přímo autorkou mnohých z nich, nesmíme si proto myslet, že neměla svou vlastní nezpochybnitelnou osobnost. Především měla tělo a to bylo jen její a žádné jiné; a to tělo bylo trochu nízké, s trupem příliš dlouhým v poměru k nohám, což je detail, který by byl sám o sobě nejen bezvýznamný, ale jehož zveřejněním bych se dopustila pořádného hulvátství, nebýt toho, že ona se styděla i za tohle. A jelikož stud za něco, co je považováno za vadu, často vyvolává v tom, kdo se tomu studu podvolí, kompenzační tíseň, která povolá na pomoc ostatní nevinné části těla a nutí je k něčemu, co jim není vlastní, a takto vykolejené je zotročuje, aby to bolestné místo kamuflovaly, pověřuje je výkonem neúnavného zdání, vypadání, chtění být, dochází k tomu, že takový obyčejný a běžný nízko položený zadek, místo aby byl ponechán tak jako spousta jiných tam, kde je, se přestěhuje do fixní idey nízko položeného zadku a začne dotyčnou osobu ovládat. Jedině pomocí téhle nadvlády by se dala vysvětlit chůze té paní ze Sardinie, protože jak byla malá a kompaktní, zaťatá do sebe, chodila celá sešněrovaná: aby jí žádná část těla nemohla utéct, aby se jednotlivé části nerozprchly a neodhalily tak to špatně umístěné těžiště.

A tudíž jste ji vídali klouzat podél zdí, vzdorujíc náměstím a pompézním prostorám, vždy ve spěchu, aby nezmeškala nějakou schůzku, s hlavou mírně nakloněnou ke straně – jak říkají, že se dával portrétovat Alexandr Veliký –, a čelit, sama tak jemná a křehká, obhroublé inkontinenci čtvrtí, všemožně se snažíc projít nepozorovaně, což se jí skoro vždycky podařilo. Nebo, na nedalekém tržišti, kde ze vznešené střídmosti či z anorektické chvástavosti – po pravdě řečeno se udržovala hubená jak lunt – kupovala půlku kuřecího prsa nebo pět deka salátu a při prodavačově obvyklém vtípku: „Ty máš dneska večer hosty?“ se po okamžiku ostýchavé nejistoty, při níž přitiskla bradu k hrdlu, okamžitě, jako by měla vnuknutí, sklonila nad paprikami a poddávala se důvěrnosti do té míry, až se zapomínala v mnohomluvných, rovnostářských rozhovorech o cenách, o daních, o nových obyvatelích čtvrti, kteří už nejedí tak jako kdysi, o těhotné dceři, o synovi feťákovi, dokud se už celá nasáklá realitou neodtrhla s rozesmátým na shledanou a pak si polohlasně neřekla sama pro sebe: „Ti jsou tak sympatičtí! Tak sympatičtí!“

Je možné, že v takových chvílích zapomínala dokonce i na svoje zábrany, jak byla prosycená jakýmsi dobráckým kypřidlem, jež ji, alespoň onoho rána, povzneslo k zázraku protikladů, které se přitahují. A tehdy se, zasněná a zbožná, vracela domů japonskými krůčky.

Zato když se na témže tržišti z protilehlých řad stánků zdvíhalo mrzké překřikování: „Kupte si boby! Kupte si hrášek!“, „Ty malá čubko! Tvoje máma je hulibrčka!“ a ona se tam mezi nimi ocitla sama, náhodou, omylem, zasažená nevhodností té látky, která ji vyháněla z ohrádky dobrých mravů a vystrkovala ji ven, nechráněnou, div nezavrávorala, tehdy místo aby se sklonila před osočováním, znenadání, jako by měla kolem krku neviditelné okruží, vystrčila zadek, ano, odcházela domů s vyšpulenou prdelí.

Z těchhle návratů domů, ať už to byly procházky, nebo útěky, si nicméně přinášela tučnou kořist, protože popadla všechno, co mohla, a tím rozhodně nemám na mysli lepenkové krabice nebo smetí, ale jejich nehmotný světský ekvivalent: nesmyslné věty, nesouvislé řeči, směšnost nějakých šatů, nestoudnost jisté obezity, letmé důvěrnosti slepé ženy, dýchavičný jídelníček jakési hospodyně a zkrátka veškerou groteskní drtinu, kterou život denně vyprodukuje. Když ty piliny posbírala, hbitě je očistila a pak je stlačila do spousty přepůvabných obrázků skutečného života, takže pořád měla hodně co vyprávět: samé čerstvé zboží, denní nabídka, a bylo toho tolik, až jí byl den málo. Ale neztrácela čas. Při každém setkání s přítelkyněmi a známými – znala spoustu lidí – anekdoty a historky okamžitě rozdávala, jako ty slečny, které před vchodem do divadla nebo na večírek, každá z jedné strany, podávají dámám jako pozornost drobné pugéty, flakonky s vůněmi, a když jim některá proklouzne, dokonce ji pronásledují: „Dostala jste dárek?“, a když dotyčná odpoví: „Ne, děkuju, to nevadí,“ pojmou podezření, že odmítnutí v sobě skrývá obavu z nutnosti zaplatit obolus, a připojí k nabídce nezlomnou pečeť: „Ale to máte zadarmo!“, což je, jako kdyby ve slušné italštině řekly: „Sklapněte a jen si to vemte,“ a když dotyčná dál vytrvale odmítá, nezbývá jim, než se s užaslým pohrdáním vzdálit: „Kašlem na to, dyť je máklá.“