Tvoje ego překáží. Aniž by sis to dokázal uvědomit, obtahuje hranice tebe. Plíživě radí, manipuluje, zotročuje. Je identifikací tebe samého, nikoli ale tvé podstaty. Vzešel jsi z vesmíru, z prachu a velkého třesku, jsi spojen se všemi a vším. Jsi vším.

Toho druhého jsem potkala na volejbale. Vysoký, hubený, silná úderná smeč. Trénovaný výskok. Pořád se usmíval, ďolíčky ve tvářích přesně vymezily jeho obličej. Měl jiné oči, ale pohled jako ty. Stejný, jako ses na mě kdysi díval, když jsi mě poznával.

Chtěl mě poprvé políbit, vzít za ruku, přitisknout své tělo k mému.

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli se cítí být sebou. Jestli se bojí smrti. Vlastně jsem na něj měla spoustu otázek, o kterých nemluvíme nebo na které sama sobě nedokážu odpovědět. Byl by nezaujatým pozorovatelem mého života, obdivovatel pro mé tělo. Miloval by mě něžně. Lehce, hladce, jako bych byla skleněná, jediná svého druhu. Mohla bych počítat jeho pihy, ležet mu hlavou na rameni, dělat všechno jako vždycky a zároveň být někým jiným. Vlastně jen být někým.

Mísíš svou fyzickou podobu, hmotu svého těla, se svými myšlenkami a pocity. Emoce podle tebe mají důvod, jsou přímým ztělesněním sebevyjádření. Nedokážeš se smířit s myšlenkou, že se nelze k ničemu připoutat, protože všechno už je. Čas je jenom další veličina a my dva jsme se potkali na jednom z nepravděpodobných průsečíků tady a teď.

Jedu metrem domů a vymýšlím, jaký bude dnešní večer. Mám hlad. Už bys mohl být doma. Vlastně ne, ještě ne, přijdeš až po deváté. Můžu ti říct, že se mi líbí ten kluk. Že se chvěju, když ho potkávám ve škole. Že jindy tak upovídaná pečlivě vybírám, co říkat, aby to neznělo nepatřičně. Vím, že ti smím odkrýt své představy. Obrazy sebe a jeho, naší blízkosti, stejně jako jsi mě loni nechal dívat se na tebe a na ni. Sledovat, jak si nerozumíte, jak jsi naivní, jak se zoufale snažíš nás ranit co nejmíň a přitom by bylo jednodušší smířit se s bolestí. Stát se bolestí. Prostě se přijmout.