Jednou k ránu, cestou z hospody, nachytal táta plný kýbl mladých štik. Až z cesty bylo slyšet, jak se třely. Skočil do potoka a jen tak holýma rukama je z něj tahal a házel na břeh. Mohly mi být asi tak čtyři pět, ale v té vzpomínce jsem s ním, na břehu potoka, co teče z Němčic do našeho rybníka, a chytám ty štiky ještě ve vzduchu, sbírám je ze země a z ničeho nemám strach.

Koryto potoka nebylo ještě ani zdaleka tak vymleté jako je teď. Těla splašených ryb se mrskala proti bystrému proudu vody. Táta po nich bezustání chňapal a házel je ven. Bylo jich tolik, že jsem nestíhal a některé se stačily doplácat zpátky do vody, olepené suchou travou a špinavé od hlíny. Když už jich celá fronta lapala na břehu po dechu, vzal mě táta k sobě a ukázal, pod kterými kameny hledat ty skryté. Pomalu jsem vsouval ruce pod kámen, nahmatal jejich těla v polospánku a zprudka jim zatnul prsty do břicha.

Ani nevím jestli s tou vzpomínkou nějak souvisí ta štičí vybělená hlava, kterou jsme měli doma vystavenou. Byla tam léta, pak se na ni zapomnělo, zmizela. Myslel jsem si, že bude zapadlá v obýváku za stěnou, že ji tam, až budu chtít, najdu, jako ten dávno ztracený puzzlík z dětské skládačky, když jsme s mamkou před časem pokládaly koberec. Možná ji mamka prostě sklidila do krabice, podobně jako velikonoční výzdobu. Tyhle věci mizí nepozorovaně, nemáš šanci je chytit za cíp košile a přitáhnout zpátky.

Táta ten kýbl plný štik vylil na dvoře a psi se mezi ně rozběhli, chňapali po plácajících se tělech, štěkali a kňučeli, přesný opak těch mrtvých rybích očí.

Když už se stín stodoly zkrátil k poledni, našel jsem tátu uvnitř, jak k sobě kolmo přibíjí dva a dva proklady, takové ty krátké laťky, které se vkládají mezi prkna, aby hráň dobře prosychala. Stál u ponku a neřekl mi, že psům se z té radosti přetočily žaludky. Pak už jenom vím, jak hrozně v tátových rukou vykřikly lopaty hlíny.

***

Ztěžklé tělo

uklidnilo

jeho roztřesené

ruce

***

V zahradě

napadaly ořechy

nikdo je neslyšel

na šňůře šaty

šaty nachýlené

nahé