Kamil Bouška

Vy milujete

Beletrie – Poezie
revue Ravt 10/2020

Průsvit

Souvislé ticho a tma
až do zmodrání oken.
Tenký vzduch prokluzuje dovnitř
škvírou mezi balkonovými dveřmi.
Klidná kulatá hladina paměti
před probuzením prvních ptáků a chlad
visí na tvářích hvězd.
Prádlo padá z opěradel židlí.
Nábytek couvá z pokojů
a zeď zvedá ze zdi stín mezi stínem.
Výmyk, zdvih a sten ozvučují namodralou tmu.
Slyším rozvibrovanou hrazdu mezi žebry,
horký dech šplhá po páteři,
dlouhý verš větví tepny a rozsvěcuje hlavu.
Opírám se o své kosti
a ve vráskách na kůži věštím příští kůži
a šťastnou ztrátu.
Probouzím se průsvitný
a bílýma očima krmím
náhlé nic na přeskok.
Obrací mě okolo za sebe, okolo k sobě
a nacházím jen tvoje stopy.
Jsi ve mně naslepo, tenký proužek světla,
poslepu mě zuřivě zapaluješ
a tiskneš můj mozek do vlastní hlavy,
protože vidíš a chceš vidět až na krev.
Odvykám botám i gravitaci
a přepadávám přes okraj.
Rozsvěcím se na tvém čele, podívej,
jsme v sobě navzájem,
ty a já, pán a rab,
intergalaktická dvojka šibenic,
civilní oběti zapálených ptačích perspektiv.
Ztrácím se a potím kouř.
Vymačkal jsem ze sebe souhvězdí drcená prostěradly.
Teď nosím tvoje póry se skvrnami od šminek,
abych se zapomněl.
Spálený a s bezeslovným jazykem,
visím sám proti svým písmenkám,
vším proti všemu, řeklo by se, ale neříká.
Probouzím se
jako nástroj tvého potěšení.
Svíráš v dlani moji rozžhavenou píšťalu
a stupňuješ svůj stisk až ke krvi.
Kéž bych se znovuzrodil ve stovce bytostí
a neměl žádnou pointu.

 

Všechno, co je

Objevovali jsme ranní tmu, zpěv ptáků
za svítání, oči, dlaně, dech, objevili jsme,
co je horké a studené, co je hřát, hladit,
objímat, co je úsměv na tváři a co je den,
objevili jsme dotyk a dotyk nás ladil na sebe,
my objevili chůzi a co znamená jít spolu,
jít si naproti nebo odcházet, co jsou boty, co je
sníh, prach a tráva, co je shledání, loučení
a co čekání, co je polibek a co milovat, co je
strach a co jsou slzy, co znamená svléknout se
a oblékat, my objevili smích a náš smích
zapaloval ulice, jediné mrknutí tvých očí
převracelo zemské desky, jediný pohled
měnil počasí, tvůj krok vzdouval města
a zaplavoval obyvatele, znovu jsme museli
objevit všechno, co je, a všechno, co bylo,
nám podlamovalo kolena.

 

Láska

Ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto
nikdy neměl, ty, pro kterou se ráno probouzím
a kterou vidím jako první a jedinou, ty, která
neusínáš a nikdy nespíš, ty, která jsi vždy
se mnou tak daleko, kam nedohlédnu,
ty, která mě znáš skrz naskrz, aniž bych tě
poznal, ty, která jsi, kterou jsi, a pro kterou
jsem jen jedním z námořníků, ty, ke které
lze doplout a ke které se nelze vracet,
ty, která máš jen jednu jedinou tvář
a za ní tisíce tváří, ty, která jsi vždy jinde,
než kde jsem já, ležíš teď někde mezi
čtyřmi stěnami, posloucháš sentimentální
písničky z rádia a přemítáš nevím o čem,
nebo o tomtéž, pro tebe jsem odcházel od svých
slov, pro tebe jsem odcházel ze svého života,
abych přišel k tobě, která jsi mě při tom
opouštěla, ty, která jsi chtěla, abych opustil
sám sebe a opustila mě, ty, která ses vracela,
aniž bych se já mohl vrátit, ty, která ses
nechtěla vracet a po které jsem volal do hutné
masy ticha, ty, která jsi mi dala na vybranou mezi
sebou a celým světem a pro kterou jsem pohřbíval
každý svůj den, abych v tobě vstal z mrtvých,
pro kterou jsem se stal přenašečem hrobů,
protože jsem nedokázal pohřbít celý svět, ale
jak by svět mohl být bez tebe, která jsi, kterou jsi,
ty, která jsi v sobě nosila můj život a živila ho
svým životem a byla na něj tak strašně sama,
a já, otevřený jako žíla, jako hrob, pokaždé
vykrvácel a padnul mrtvý do tvého ticha,
to jsem uměl, ale život jsem ti dát nedokázal,
tobě, kterou jsem nespasil a která jsi
nespasila mě, a kterou v sobě nosím jako
otevřenou ránu, kterou jsem nikdy nevlastnil,
ty, kterou nelze mít a kterou jsem proto
nikdy neměl, ty, pro kterou se každé ráno
probouzím a kterou vidím jako první a jedinou,
ty, která jsi vždy se mnou krev na krev.

 

Láska

Vy dýcháte. Samozřejmě. Nadechujete se a vydechujete samozřejmě. Bez dechu trnu v jedovatých výparech vaší samozřejmosti. Vaše přítomnost je plynatý pajšl. Přináším vám dusno, které nevyvětráte. Přináším vám drtivou hmotu, kterou nepolknete. Váš samozřejmý dech vám rozpáře plíce a roztrhá vnitřnosti.

Vy bydlíte. Vy najímáte, pronajímáte. Ale vy tady nejste doma a já nejsem doma u vás. Obklíčili jste mě svým domovem, vyrabovali moje bezdomoví. Bloudím na cizím území, na vašich pozemcích. Proto budete bydlet v otřesech půdy a stavět domy ze zhrouceného vzduchu. Vyvolám tektonické šílenství ve vašich obývácích a zemské desky vám zarazím do čela.

Vy obědváte. Vy obědváte bez hladu. Nelze vás nasytit. Vy se krmíte, abyste nakrmili prázdnotu. Jste vykrmení, ale nenasycení. Jste prázdní a vykrmení. Živí mě vývar z ničeho a vy obědváte. Narvu nicotu do vašich útrob. Nicotu, která vám zkazí chuť k jídlu. Nicotu po které nepozřete už ani sousto.

Vy sportujete. Předstíráte pohyb, abyste cítili, že jste. Visíte na běžecké dráze. Visíte na svém těle ze strachu z vlastního těla. Nehybnost nevysportujete. Nehybnost nevycvičíte. Nehybnost vás předbíhá. Nehybnost je cílová páska, kterou vás švihám přes oči.

Vy mluvíte, jak vás naučili mluvit slovníky. Vy jste nikdy nemluvili. Vaše řeč není vaší řečí. Sype se z vás tisíckrát přesypaný písek. Proto se dusíte každým slovem. Vy mluvíte, jako byste zvraceli noviny a slovníková hesla, a slovo z vás zvrací. Vy jste nikdy nemluvili, protože jste nemysleli, protože mluvíte všichni stejně, protože nemyslíte.

Vy se bavíte. Vy se bavíte a chcete za to medaili. Vy jste všechno přijali tak, jak je. Vy se přizpůsobujete a bavíte. Vy jste si předplatili stupínky vítězů. Čekají vás ovace za vaši zábavu. Vezmu vás všechny tak, jak jste a rozmačkám ve svých dlaních. Rozmačkám vás na kaši a tím vás přivedu k sobě samým. Rozdrtím vaše oteklé mozky a rozpatlám vám je kolem hlavy jako vavřínové věnce.

Vy milujete. Vy milujete jako účetní sčítají a odečítají: Má dáti / Dal. Výnosy a náklady, to je vaše láska. Vy milujete stejně, jako obědváte. Žrát, sežrat a být sežrán. Vy milujete stejně, jako se bavíte. Čekáte na odměnu a vyznamenání. Vy proti mně. Já proti vám. Láska proti vašemu účetnictví.

Chviličku.
Načítá se.
  • Kamil Bouška

    (1979) je členem básnické skupiny Fantasía, spolu s Petrem Řehákem a Adamem Borzičem. Publikoval ve skupinovém sborníku Fantasía (Dauphin, 2008). Básně a jiné texty otiskl např. v časopisech Tvar, Souvislosti, Listy, Host, ...
    Profil

Souvisí

  • Ohlasy. Polemika. Reflexe „ekolyrické“ výzvy a rozhovoru Radka Štěpánka a Pavla Zajíce s Jitkou N. Srbovou.

    Reportáže – Kritický ohlas
    revue Ravt 3/2020
  • Kamil BouškaInventura

    „Každý potřebuje světlo.“

    Reflektuje Michal Jareš

    Básník pojmenovává nás, to, co v nás je a z čeho jsme ulití, aby se ukázalo, že není jen zlo a dobro, ale že jde hlavně o míru věcí.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 8/2019
  • Kamil Bouška

    Inventury

    Člověk myslí na člověka podle věcí, kterých se dotýkal, dveří, které otevřel, podle přechodu pro chodce

    Beletrie – Poezie
    revue Ravt 1/2019
  • Walt WhitmanListy trávy

    Vykřičník života

    Reflektuje Kamil Bouška

    Je to kázání. Whitman nabádá člověka, aby se nikdy před nikým nehrbil a šel svou cestou, aby nefixoval skutečnost zmrtvujícím pohledem…

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 13/2018
  • Elsa AidsKniha omezení

    Milostná lyrika bez milosti

    Reflektuje Kamil Bouška

    Lidská vzájemnost omezuje a nakonec jde právě o to omezovat se, omezit se kvůli druhému.

    Recenze a reflexe – Dvakrát
    Z čísla 9/2018