Byl jsem jedním z adresátů výzvy publikované na www.prirodnilyrika.cz. Nereagoval jsem na ni nejen kvůli tomu, že pod ní nebyl nikdo podepsán, ale hlavně kvůli jejímu paradoxnímu obsahu. Skupina literátů, tehdy ještě anonymních, dává svou výzvou najevo, jak moc jim leží na srdci aktuální ekologická krize. Ve výzvě se píše, že literatura žije z lesů, rybníků, řek, hor, mlhy, že naše postoje k přírodě musejí být přehodnoceny, že je třeba hledat nové šetrnější cesty a přístupy, že je třeba hledat nový jazyk, jakým o přírodě mluvit, jak se k ní vztahovat a stávat se její odpovědnou součástí, a že cílem je pokusit se dát pojmu přírodní lyrika nový obsah. Výsledkem má být propagace environmentální poezie prostřednictvím webové platformy a sborníku sestaveného z literárních příspěvků s přírodní tematikou. Současná ekologická krize je pro autory výzvy tak vážná, že chystají publikovat sborník přírodní lyriky! Co by na to asi řekla trpící příroda, kdyby mohla mluvit, nebo kdybychom jí my mohli opravdu naslouchat a rozumět? Nejspíš by autory výzvy, i přes bolest, kterou jí lidská společnost působí, počastovala hořkým výsměchem.

Nuže, přehodnocujme tedy naše postoje. Předpokládám, že i ekolyrici používají technologie. Vlastní a možná i mají rádi své smartphony. Používají počítač. Nemůžou jinak, jistě, ale už tím popírají šetrný přístup k přírodě, který deklarují. Kavárny a hospody, v nichž ekolyrici utloukají čas přemítáním nad tím, jak zviditelnit sami sebe, mají k ekologickému provozu také hodně daleko. A na devastaci ekosystému se podílejí i svými literárními díly. Každé psaní, natožpak publikování textů, zanechává za sebou ošklivou ekologickou stopu. Situace je vážnější, než si tito ekolyrikové dokážou a chtějí připustit. Člověk není a nebude „odpovědnou součástí“ přírody, protože jí nikdy nebyl; pokud vynecháme jeho život v období pravěku, kdy možná ještě byl součástí přírody, ale nikoli odpovědnou. My žijeme vně přírody. Už dávno nejsme součástí jejího organismu. Ano, ještě na nás prší a svítí slunce, chodíme, lépe řečeno šlapeme, po zemi a živíme se ze země. Jinými slovy konzumujeme vodu, sluneční energii a konzumujeme plody země. Náš každodenní život však přírodu popírá a ničí. Žijeme, ať se nám to líbí, nebo ne, proti přírodě. Máme o ní informace, ale nic o ní nevíme, nevíme, co je přírodní život, ani co je život v přírodě. My jsme se přírodě odcizili. Jedinou přírodu, kterou soudobý člověk snad ještě může zakoušet, je ta, kterou nosí v sobě pohřbenou. Tuto přírodu uvnitř sama sebe však umlčuje, vyhýbá se jí, drží ji na uzdě ze sociálních důvodů, aniž by se pokoušel ji kultivovat. Je to oblast afektů, pudů, emocí. Lesy a hory už dávno nejsou naším přirozeným životním prostředím a s přírodou uvnitř stále ještě bojujeme tupými racionalizacemi. Příroda je stále stejná (ne, nepopírám klimatickou změnu) v tom  smyslu, že je stále stejně maximálně adaptabilním organismem, jehož jediným principem je cyklické rození a umírání. Neustálá smrt a neustálé plození. Dějiny přírody jsou dějinami plození a smrti, bez jakýchkoli (námi) přidaných hodnotových měřítek. Proto ani pojem přírodní lyrika, budeme-li ho brát vážně, nemůže mít jiný obsah. Můj respekt by vzbudili teprve autoři, kteří by se pokoušeli vy-nalézt jazyk plození a smrti. Ti by se ale nejspíš nevyjadřovali jazykem soudobých ekolyriků, jejichž výzva není ničím jiným než lhaním si do kapsy. V žádném případě neobhajuji a nepodporuji násilí, ale úmyslné rozbití výlohy McDonaldu dlažební kostkou je ve srovnání s iniciativou autorů výzvy alespoň odvážným a zaručeně ekologickým činem, což o výzvě a jejích cílech říci nelze. Ekolyrici evidentně nic neriskují a nechtějí riskovat. Jako by si školní premianti říkali o pochvalu za třídní nástěnku, kterou polepili kytičkami, stromečky a básničkami o nich. Charakter takového angažmá je bezcenný. Pokud by jim totiž opravdu záleželo na přírodě, kterou ničí společnost, v níž žijí, museli by se postavit především proti vlastnímu společenskému zázemí.

Autoři a spoluautoři výzvy Radek Štěpánek a Pavel Zajíc působí v rozhovoru s Jitkou N. Srbovou (revue Ravt 1/2020) jaksi uhověně, sebeuspokojivě. Jako by chtěli předem předcházet případným námitkám a konfliktům tím, že usilují přeci o něco všeobecně chvályhodného, na čem bychom se měli všichni shodnout. Spolu s naprosto vágními formulacemi obsahu a programu jejich „nové“ přírodní lyriky, působí celá jejich iniciativa podivuhodně frivolně. Naléhavé téma kontrastuje se zvláštně uvolněným stylem, jakým jej artikulují. „Žádné škatulkování, široká otevřenost,“ říká v rozhovoru Radek Štěpánek. Pavel Zajíc by rád „vytahoval díla z minulosti“ s přírodní tematikou a zkoušel, zda mohou dnes „lépe fungovat“. Chtějí „sledovat vývoj poezie, jejímž tématem je příroda… sledovat, jak se zobrazení toho tématu proměňuje“. Chtějí web jako „přírodní park diskuze o klimatu“ a jinde: „chceme se jen o tom bavit. Mluvit o tom, setkat se. Komunikovat skrze texty“. Kdyby oba pánové jen minimálně přemýšleli o tom, co říkají a dělají, nemohli by se tak snadno a samozřejmě vymezovat proti škatulkování a zastávat se „široké otevřenosti“. Má-li totiž něco být přírodní lyrikou, pak jí nutně něco jiného být nemá. Jakákoli kategorie, která má konkrétní obsah, nemůže mít jakýkoli obsah. Široká otevřenost je tedy vyloučena a škatulkování je, bohužel, podmínkou, je-li žádoucí, aby kategorie přírodní lyriky konkrétní obsah měla. Buď jde o nový obsah pojmu přírodní lyriky, anebo jde o širokou otevřenost. Obojí není slučitelné. Sledovat vývoj literárních děl s přírodní tematikou by asi mělo smysl z hlediska literární vědy a možná archivnictví, ale s ohledem na emfatickou výzvu obou autorů je to ambice poněkud příliš skromná. Co říct k webu jako přírodnímu parku? Hloupost, nebo imanentní zločinnost? Ekologicky šetrný počin však jistě ne. Jestli si autoři uvědomují, že nastává doba změny paradigmatu, doba přehodnocování lidského postoje k životnímu prostředí, což jejich výzva naznačuje, pak se dá oprávněně očekávat, že tváří v tvář naléhavé situaci bude naléhavé i jejich jednání v životní praxi. Zvlášť, když je motivováno, jak říkají, právě touto ekologicky naléhavou situací. Určitě v této situaci má smysl například blokovat osobní automobilovou dopravu, má smysl protestovat proti utrpení zvířat ve velkochovech a proti distribuci zkažených a otrávených potravin, má smysl apelovat na ekologičtější, šetrnější a hospodárnější zacházení s ornou půdou, má smysl házet klacky do hladkého soukolí korporátní firemní politiky, má smysl blokovat gentrifikaci. Praktické jednání v tomto duchu smysl má. Ale nikoli diskuze. Slepou skvrnou některých českých (ekologických) aktivistů je přesvědčení, že zachraňují životní prostředí diskuzí. Jenomže dokud s mocnými pouze diskutujete, ničeho nedosáhnete. Situace je natolik vážná, že už dávno nejde o souboj argumentů. Ke změně postojů je třeba mocné přimět nátlakovými akcemi. Tato slova směřuji k těm, kterým na stavu přírody a životního prostředí skutečně záleží. To ovšem není případ v rozhovoru tázaných autorů výzvy. Možná by namítli: „A co děláš ty, Bouško, pro zlepšení stavu přírody?“ Snažím se toho dělat co nejméně. Snažím se nedělat pokud možno nic. Snažím se neobtěžovat přírodu svým pobytem v ní. Nejezdím v zimě na lyže a nelétám v létě na dovolenou k moři. Nedělat nic je k přírodě šetrnější než vyrábět sborníky přírodní lyriky. Vám, na rozdíl ode mne, na stavu klimatu a přírody opravdu nezáleží. Vždyť vy se, jak sami říkáte, o tom chcete jen bavit, „mluvit o tom… komunikovat skrze texty“.

Radek Štěpánek v rozhovoru říká, že „básníci se vůči tomu vymezují od okamžiku, kdy to vzniklo,“ aniž by řekl kdo konkrétně a jak se vůči jejich iniciativě vymezil. Na jiném místě téhož rozhovoru však Pavel Zajíc říká, že „vlastně nebyl nikdo, kdo by se vůči tomu vymezil“. Dovolím si tedy upozornit na manifest, který jsem napsal spolu s literárním kritikem Martinem Lukášem a který v několika svých bodech odpovídá na podněty „ekolyrické“ výzvy Radka Štěpánka a Pavla Zajíce. Manifest byl publikován na webu časopisu A2. V závěru rozhovoru pak zazní: „určitě bych se netajil, že nám jde o propagaci poezie“. Obelháváte veřejnost, pánové. Jde vám o sebepropagaci. Zneužíváte objektivně neutěšeného stavu přírody k budování osobního literárního píárka. Propagovat poezii lze i méně zbabělým způsobem, například psaním dobré poezie. Daruji vám proto „Slovo k mladým spisovatelům,“ text, jehož autorem je Thomas Bernhard (9. února se bude slavit výročí jeho narození) a z kterého budu selektivně citovat:

„Co musíte mít, to není zdravotní pojištění a stipendia, ceny a podpory; je to bezdomovectví vaší duše a bezdomovectví vašeho těla, každodenní bezútěšnost, každodenní opuštěnost, každodenní mráz, každodenní proměna, chléb pouze vezdejší… Kde však jste, vy kdo se tak rádi necháváte hýčkat jako básníci našeho lidu, kdo kráčíte po rozbitém asfaltu jako budoucí Sebrané dílo?… Nevidím vás tam, kde je prudký život plný svárů, nýbrž vidím vás jako řádné strážce kartoték zapšklých oficiálů, jako přisluhovače pěkně honorovaných poradců úřadu pro ochranu přírody anebo jako zemské či státní kulturní referenty. Dřepíte v kavárnách, bez slz a bez humoru… daleko od života, od lesů, hor, sousedů, daleko od vší poezie… co můžeme čekat od úředně patentovaných básníků? Od vás, úředně patentovaných lyriků, kteří jste s časopisy P. a L. vstoupili do akciové společnosti a máte v kapse smlouvu s průmyslem, jež vám garantuje všechny ceny mezi akademiemi?… Vypadá to, jako byste nic neprožili, jako byste žili jen z knih starých strejců…“ (Thomas Bernhard: „Pravdě na stopě“, Prostor 2013, přel. Nikola Mizerová, Pavel Novotný, Miroslav Petříček)