Obecně když s něčím jdu ven, ať už je to nová písnička, nebo nová sbírka, tak se vždycky koukám na tu starší a chci, aby byla lepší. Fakt to tady nechci zaplevelit, takže kdybych neviděl nějaký posun, ať už tematický, nebo v tom psaní, tak bych to prostě nedělal. Jednou bych chtěl napsat dvouaktovku, prostě velkou divadelní hru.

„… prostě se máte jako čuníci v prasečáku, nevím o nikom v ulici, kdo by měl hokejovou výbavu, bicí soupravu, elektrickou kytaru, leguána, mraky kartiček hokejistů, gramofon…“
„… a to všechno jenom díky naší poctivé práci. Víš, já a tvoje matka jsme vysokoškoláci.“
Otec s matkou si předávali štafetu slov jak parta bezdomovců láhev piva u nádraží.

Nepředstavitelný způsob je to, co překračuje moji představivost. Jsem moc zvědav na literární debut své vnučky, píše jak posedlá, ale její nepublikované juvenilie se sakramentsky liší od všeho, co jsem kdy četl. A takový je i její způsob života. To je svět, do kterého už nepatřím, jen stojím na břehu a dívám se okouzleně i závistivě, ale doufaje, že to, co vidím vyplouvat, není Titanic.