Když jsem poprvé – v únoru roku 2006 – sestoupil po těch několika málo schodech do prostoru kavárny Fra, ani jsem si tenkrát neuvědomil, a snad ani nemohl, že jsem objevil místo, kde strávím tolik příjemných večerů. Nemohl jsem to tušit, ale cosi mi, v průběhu onoho únorového večera, bylo to autorské čtení Petra Krále z jeho knihy Arco a jiné prózy, říkalo, že toto je ta kavárna, kam se budu s radostí vracet. Ale musel pak uplynout ještě nějaký čas, než jsem se stal pravidelným návštěvníkem autorských čtení. Pamatuji se, že to bylo 15. listopadu téhož roku, kdy Petr Halmay četl ze své sbírky Koncová světla a z nových textů, a znovu se mi vybavil ten zcela jedinečný zážitek z února, podpořený celkovou atmosférou tohoto halmayovského večera, abych pak už začal chodit pravidelně. Poznávat to tajemství malých stolků a hlavně ten pohled mne dodnes fascinuje: vidět kolemjdoucí, jak nahlížejí do tohoto prostoru, kde lidé většinou nehnutě sedí a naslouchají, pro chodce venku komusi, kdo čte z nějaké knihy či papírů, a jako by to byl nějaký prostor vzdálený od jejich světa, tam na chodníku.

Prostor, do kterého se nutně musí sejít a doslova vkročit do jiného „území“, v myslích procházejících možná nepředstavitelného či snad dokonce podivného, ale ti, co již vkročili, poznali, že je to území mnoha příběhů, textových i žitých, právě tam, právě na oněch večerech, a také území mnoha dobrodružství. Malých, skoro až neznatelných, spíše niterných, hluboce se vrývajících. Dobrodružství setkání, s textem, se světem autora, se světem spolusedících, dobrodružství, které je jaksi ve zdech této kavárny, a každý si k němu přidává to své, vlastní. A jako by to najednou bylo tak přirozené, jako by ani nic jiného přirozenější být nemohlo. A tak vždy na začátku těch několik letmých pozdravů, podání rukou, tu a tam polibek na tvář, najití stoličky, či jen tak postávat na schodech, s výhledem, kde je vždy i velmi dobře slyšet, a proto tam rád postávám a uvolňuji místo jiným. Postávat či se zlehka opírat o zeď a naslouchat textům, zasnívat se, pozorovat druhé, jak jsou též zasněni, či napjatě sledují autora, jeho ruce, tvář, mimiku, a především naslouchají jeho slovům a nechají se vést do jeho světa. Možná jsou i někdy lehce odtažití, když texty toho jistého večera nejsou podle nich to úplně pravé, přesto však s vážností a respektem setrvávají.

Po potlesku a poděkování pak chození od stolků k stolkům, někdy stačí jen nepatrně přisunout židli k jiné společnosti, vždyť, včetně autora a protagonistů večera, jsou si všichni blízko nejen stejným sdílením literárního večera, ale i fyzicky. Lokty se skoro lidé o sebe dotýkají, a tak stačí jen málo a člověk se náhle ocitá u jiného stolu, aniž by se přesouval, a pak je vtažen do jiné diskuze, ve které setrvává do dlouhých nočních hodin. Též kávovary se po čtení opět rozhučí, zase je vidět servírky, které předtím též napjatě poslouchaly, zase je možné si cokoliv objednat, a v pozdějších hodinách je dovolena i nějaká ta cigareta. Jinak se kouřit chodí ven, v letních měsících jaksi přirozeně, nadýchat se čerstvého vzduchu, který se v jinak útulné, nicméně rychle zadýchané kavárně už i během čtení nedostává, v zimních měsících pak jen nakrátko, prohodit pár slov, diskutovat o slyšeném či se jen tak volně procházet, popotahovat z cigarety a vše vstřebávat, a také tu a tam nahlédnout do osvětleného prostoru kavárny pod sebou a vžít se tak aspoň na chvíli do role procházejících, jaký že pohled se jim to vlastně nabízí. Nakonec objetí, vyslovené i fyzické, několik slov na závěr, na zakončenou, a východ ven, vždy tak trochu do jiného světa. Cesta na tramvaj nebo metro je ještě mnohdy pokračováním večera, město se vnímá prizmatem slyšených textů a slov, a až teprve doma, snad, se život vrací do obyčejných kolejí. Každou návštěvou této kavárny je to však těžší a těžší, a je to tak dobře. Fra se pro mnohé z nás stala součástí našich životů a někomu ho možná i pozměnila, jako se to stalo v mém případě, jako jakési vnímání domova, toho chvilkového, ale o to víc intenzivního.

Text z nevydaného sborníku textů o Kavárně a knihkupectví Fra, 2012. Publikujeme se svolením autora a editorky sborníku, Ivany Myškové. Pozn. ed.