Zpevněné postavy, zpevnění vzhledu a to je všechno, o co v tomto Peltaštatu jde. Být dokonalí, ukazovat se. Teď tady dvě ženy, které se snaží o muže, který dává ostentivně najevo, jak ho nic nebaví, a tím, že má být jakože více atraktivnější? Odpovídá tak na půl úst, občas se dívá stranou, a když se náhodou na některou z žen podívá, tak ta se může samým štěstím… On se mnou mluví. King maloměsta. Pak lehký mafiánský nezájem, zaklonění hlavy. Celé to město zpola opravených domů, z konexí, praktik a nezákonných převzetí. Machistická kultura, basketbalově vypěstované figury, tendence být více než hezký, zajímavý. Dojít kamsi na bar na hlavním náměstí. Nic víc než hezká tvář. Hezká tvář ve městě fotbalových klání a občasných ofsajdů. Je výhodou, že tě nikdo v tom domácím městě nezná. Nebýt tak účasten jejich účastenství v dobrovolných zápasech o moc, převahu. Vše je klidné, takříkajíc „na pohodu“. Nebo se tomu říká dobře přihrát, nejlépe až před bránu a pak lehce doklepnout. Peníze už pak přijdou tak nějak samy. Vlajky, transparenty, fanfáry, další znělky vábící přispěvatele v oné soutěži „být nejlepší“. A pak další a další schůzky, co už dvacet let opravují jeden obchodní dům. Nedůstojné dědictví časů novodobých průkopníků. Podnikáme, říkali tenkrát, jak se dá. Občas je nutné využít jakýchsi děr. A už vůbec nás nezajímá, že se mnozí chovají dobře. My jsme úspěšnější.Nakonec se cosi griluje v zahradách.

Samotářství měst a všech jeho přísad, příslibů a předměstí. Jedna čtvrť, kde její obyvatelé blahořečí toho, kdo je nyní ve vězení. Je tam prý pro nějaké krácení, nebo nadužívání. Dotační plány a jejich přesuny směrem neznámo kam. Jejich peníze nás ovládají, není to násilí, jen spíše takový železný kruh, ve kterém se neustále motáme. A kterým možná i ještě- důvěřujeme. A zadlužujeme se u nich. Zadlužujeme se u těch, kteří mají u nás více jak dvacetiletý dluh, který ne a ne splatit. Ne- tváří se jako když o ničem neví, že to všechno jen výmysl, holá nepravda. Ten jejich arogantní slovník připomínající slovník toho onoho v modrém saku s odznáčkem modrého ptáka. Samotářství města a jeho prázdných bytů. Očekávání zas deště, krupobití.

Nic asi nechceme, jen sedět, nechat uplývat minuty. Nechceme být neteční, nebo pasivní, jen zvolna posunujeme minuty. Lidé tady, v této kavárně, nejsou unaveni, ani zklamaní či dokonce roztrpčeni, prostě jen sedí a někteří z nich tupě zírají z oken, rukama otírají sklenice. Nepotřebují se hýbat. Naprosto je na nich vidět, že se pohybovat ani nechtějí. Vůbec nic nevyjadřují, ani lenost, zármutek či naštvání. Ne, jen tam jsou. Zdůrazňují svou přítomnost třeba občas tím, že očima doslova šmejdí po celé místnosti, po tvářích jiných lidí, tu a tam se zaposlouchají do hlasů a šumu. Ubíhají minuty, někdy to jsou neskutečně dlouhé minuty. Někteří se v podivných intervalech dívají do svých telefonů, kývají pak, jakože správně nebo „no jasně“. Někdy v průběhu takovýchto večerů je možno z oken spatřit osamělé pěšce či procházkáře, kteří sem zavítali ze vzdálenějších částí města. Ale vůbec nejčastěji je možno vidět jak lidé hladí své sklenice, všelijak se jich dotýkají, posunují s nimi. Někdy je slyšet slabé ťuknutí nebo přiťuknutí.

Ještě neskončit. Divné roky. Pokouším se s tím nějak pohnout, s celou tou časovou osou v sobě, s časovou osou v očích a názorech lidí. Jako by se tu poslední dobou otevíral jistý vřed, jistý hnis, kterými jsme zároveň prostoupeni i ne. Jako bychom snad o něm i věděli, ale stejně jsme tak nějak překvapeni, až zaskočeni. Vykřikujeme cosi, nebo jen vyjekneme v možném vzdoru nebo touze se k čemusi přiklonit nebo naopak naznačit odstup nebo odklon. Mnohé se pak vyjevuje v divných komentářích ještě jiných komentářů, subkomentářů a noticek, zlobivých narážek, zlobivých naštvaní. Vylučování a neobratné navracení se do diskuzí, polodiskuzí a monologů a nepodařených polemik. Vše je toho najednou moc, nepřeberná hluboká síť, v nichž sociálně uvízneme třeba jen na pár minut, ale také i hodin, nebo dokonce dnů. Zamotáni v klubku chvilkové bezmocnosti, nemocnosti, ale též jistého nesebevědomí. Návraty poražených do pomyslného ringu, další vyloučení, vylučování. Čas se tady v té bublinoidní societě smrskává a zas podivně natahuje. Je to jiné než to „venku“, a vlastně tak trochu na chvíli nevíme, co je venku, protože to slovo, a co se pod tím skrývá, je už dost neurčité a vágní. Nelze to pak jednoznačně popsat, co je vně a co je uvnitř, že i to uvnitř je pak nějak kontaminováno. A pak též definovat to „to“. To „to“ s čím máme pořád nějaký problém- a pokračování? Jako že něco pokračuje, že by mohlo, nebo že se jen ptáme, přitom víme, že třeba už ne, že již nechceme, je vlastně v tento čas nesmírně podvratné. Zároveň i marginální. Mihotavé. Je tu nutná „určitost“, vykřikne někdo. Mnozí pokývají hlavami, že je to sic zajímavá myšlenka, že by bylo… důležité… se jí zabývat, ale nakonec jsou přehlasováni šedí, patvarem, že se nám jako moc nechce a tak. Nebo aspoň ne teď… rozumíte. Shodneme se, že, nebo aspoň skoro že…, že odejít, že hospoda, že pivo, že ne. Teď netřeba provokovat. Ale je určitě zajímavé, to ano, prolomit tu mlhu, to je jasné, ale až někdy jindy, ne teď, rozhodně tedy ne teď. To je… jak to jen říci…slušně- nabíledni.