Než začnu mluvit o básnické sbírce Petra Ligockého (1990), s radostí uvádím, že vydání knihy podpořilo Statutární město Ostrava. Dobrá zpráva.

Sbírka Doma v bezpečí není autorova prvotina. Předtím už vydal sbírky Diagnóza (Protimluv, 2020) a Popel dnů (JT’s, 2022). Rovněž překládá polskou poezii a v polštině napsal i dvě publikace o polském malíři Józefu Sowadovi.

Jako vždy můj první krok směřuje k názvu knihy. Doma v bezpečí není totéž jako Bezpečí domova. Doma v bezpečí naznačuje zázemí, vzájemnost. Pod názvem Bezpečí domova bychom očekávali sociologickou nebo psychologickou studii. Nebo také praktický návod, jak bezpečí domova (technicky) zajistit. Takto si s námi čeština občas zahrává. Poslední slovo ve sbírce však stejně vysloví až jednotlivé básně.

V doslovu Oskara Mainxe se o sbírce Petra Ligockého mluví jako o poezii laskavé. To mě zaujalo. Jak konkrétně vyznívá současná laskavá poezie? Nerozmělní se v dětinské žvatlání, v sentiment nebo v nutkavou potřebu infantilně žasnout a hlásat, jak je tento svět dobrý a krááásný…?

Ať tak či tak, domov a bezpečí hrají v lidském životě nenahraditelnou roli: klid v duši. Ovšem pro poezii platí spíše pravidlo medunosné smršti. Takže jsem útlou sbírku otevírala s obavami, že budu číst verše líbivého díkuvzdání, láskyplně určené lidem autorovi nejbližším, ovšem problematické pro nezaujatou kritickou veřejnost. To se pak těžko píše recenze. Jako byste šlapali po darovaných květinách…

A ještě jedno zastavení. Zaujala mne i obálka Adély Valchařové. Maličký, průzračný domeček bez oken obehnaný velkou větví (?) stočenou v kruhu. Takové výtvarné haiku…

Při čtení veršů jsem úlevně zjistila, že všechno je jinak. Není to poezie věčného dítěte, ale promyšlený výraz díků a úcty.

Vlastní sbírka má složitější kompozici. Jsme-li přehnaně pořádkumilovní, pak nám básník Ligocký pořádně zamotá hlavu. Najdeme tu totiž básně bez názvu (na to jsme zvyklí), ale rovněž tři cykly básní uvedených latinskými názvy spolu s římskými číslicemi: „Pupus I…“, „Ictus I…“ a „Pro avus I…“ Převedeno do češtiny: Chlapec, Mozková mrtvice, Praotec. Jenže nejde o samostatné oddíly sbírky. Tyto tři svébytné skupiny básní se v knize prolínají, tak jako se prolínají vzpomínky, vjemy, úvahy, zážitky… Čtenáře to zpočátku mate, zejména pokud si názvy nepřeloží do češtiny, ale čtenářem se teď nebudeme zabývat.

Verše sbírky Doma v bezpečí odpovídají názvu. Je to poezie inspirovaná rodinou, naštěstí bez přidaného sentimentu. Kromě základní trojice: děda, otec, syn/vnuk jsou, byť v menší míře, přítomni i další příbuzní jako spravedlivý kolorit rodinného zázemí.

Básně, které patří do části „Pupus“, jsou psány „o někom“. O nějakém chlapci, který byl ve třídě nejmenší a pořád ho bili a na gymplu začal chodit do posilky, hraje na plejáku nejvíc všelijaké střílečky…  a jeho dívka mu připadala dokonalá, „v posteli to s ní bylo dělo“ (s. 46) a tak nějak měla svůj názor, jenže ten jeho nikdy nechce slyšet…  Onen chlapec se cítí rozemletý jako kafe a ze všeho nejvíc chce být doma, protože „každý den v rachotě / se mu teď hrozně táhne“ (s. 42). Také se fláká s kámošema, je furt nadržený a vůbec nenosí kraťasy. Uvolněný, rytmicky zrychlený impuls hraje takovému sdílení do noty. Básně o dětství i mládí jsou strohé, dobře mířené a nenápadně pointované. Nacházíme v nich výrazy obecné i hovorové češtiny, ale s mírou, funkčně. Pokud by verše snad mohly mít hudební doprovod, tak slyším bubínky.

Soubor veršů pod označením „Ictus“ má nejmenší zastoupení: jen osm básní. Ale počítání je ošemetné, protože kolem všech tří uvedených poetických řad se roztáčejí další básně, nepojmenované, ale přiléhající…  Cyklus „Ictus“ je věnován ochrnutému otci. Stav po mozkové mrtvici není zbytečně dramatizován. Básně mistrnou zkratkou charakterizují dění:

NA-NA-NA-NA-NA-NA-NA-NA
vysvětluje mi táta nervózně
že k večeři nechce ani párky ani paštiku
s. 48.

Ztráta slov, ztráta řeči, kdy mluvu nahrazují neumělé obrázky: kolečko například znamená krém Nivea. Jindy je to křížek – smutný způsob bolestného kalendáře.

Autorova vlastní slovní zkratka je sice mnohomluvnější, nicméně pořád zúžená: sešroubované rameno se časem zahojí, zpustošené nitro se nezahojí ani po letech. Čtenář se tak dovídá o stavu nemocného i bolesti příbuzných, aniž by se autor musel doslova vyzpovídat z pláče. A zároveň, věřme, tento způsob výpovědi pomáhá nést smutek. Psát o lidské bolesti je vždycky drásavé a zároveň nebezpečné: nářek jako objekt díla? Neznamená to, že je promyšleně najednou přesedláno? To je špatně položená otázka. Víme, kolik děl bylo vyvoláno utrpením. Ale nepíšeme filosofickou ani estetickou úvahu. Rezonujeme s básníkem. Styl Petra Ligockého stojí na symbolických obrazech. Místo dřívějších dobrodružných jezerních modřin se vynořil černý oceán podlitiny. Poslední čokoládový bonbón a konec návštěv. Opět hra slov: poslední a konec nemusí být vždy totéž.

A konečně třetí soubor o praotci čili dědovi. Je ve verších charakterizován ve vztahu k drobným chovným zvířatům. Což opět není novum, až na to, že k mužům se v klasické poezii spíše řadí koně než ptáčata v klecích… Dědův svět tvoří kanárci, závodní holubi a také nutrie. Tím pádem i voliéry, holubníky a kotce. Opět nalézáme verše vědomě příkré, ale důsledně velice konkrétní. Dědovy velké ruce, které dovedou vyrobit snad všechno na světě, nejraději míchají holubům zrní. Pokračovatele rodu učí poznávat kvalitní zrno, „musí být lesklé / rovnoměrné / a bez prasklin“ (s. 39). Sám se děda odbýval špatně namazaným chlebem a čítával časopis Chovatel.

Takové drobnokresby jsou vděčným podhoubím básní. Ve verších autor opakovaně připomíná dědovo zraněné tělo – a najednou čteme překvapivé dvojverší: „Až umřeš dědo / dáš mi svoje svaly?“ (s. 62) Vzápětí další skok do nezvratného: dědova propadlá bledá tvář by mohla vyděsit i Moranu.

Shrnuto: máme před sebou téměř posvátný obraz lidské trojice: otec, syn a děd. Jako bychom se brouzdali v poezii Jana Nerudy nebo J. V. Sládka. A přitom jsme právě od ní hodně daleko. To už spíše tři chlapi v chalupě. Znovu se omlouvám, chci tím jen povědět, že poezie Petra Ligotského je neokázale pravdivá, ale nebrnká lacině na city. Nežádá od čtenáře soucit, protože jeho chlapi zůstávají silní i v oslabení.

Čtenář se ovšem může zeptat: a co ženský živel?

Je přítomný bezděčně. Babička, která v dolnoslezském Grodišti… „… ještě dlouho po válce / jezdila / střádat klid“ (s. 14) a dědovi upletla na zimu tříprsté rukavice a celé měsíce vynášela mísu s dědovou zbarvenou močí. Je tady i máma, která

bude muset
zase sama zvedat
tátu z podlahy
s.  17.

Čteme i další báseň věnovanou mámě, které se nesplnily představy o poklidném stárnutí se schopným manželem po boku. I tyto ženy jsou silné, třebaže možná ne fyzicky.

Ve sbírce je rovněž přítomna smrt, především konkrétně zaznamenané skony zvířat. Ale není tu melodramaticky líčeno utrpení. Přesto vnímáme nevyslovenou trýzeň, „že tvá modlitba / nikam nedolehne“ (s. 28). Je tu i smutná slepota strýcova, a přece je to sbírka o plných životech.

Můžeme ji vnímat jako poetickou rodinnou kroniku, což vlastně je. Musíme také připustit, že je to (v dobré víře) poezie maskulinní.

Ovšem básnická sbírka Petra Ligockého obsahuje i mimořádně silné krátké básně, které připomínají haiku (nesmíme však přísně počítat počet slabik v jednotlivých verších). Na to autor nedbá a dávám mu za pravdu. Tyto krátké básně jsou rovným dílem nadčasové a zároveň ukotvené. Jsou to malebné záblesky z přírody, nádherné imprese, třebaže nejsou postavené na barvách, ale na velice křehkém, avšak působivém pohybu: „Praskání polehávajících větví / volavčí úlek prudce / prošpendlí oblohu“ (s. 51). Podobně: „Předtím než se setmí / hladina rybníka / zvolna kolébá slunce“ (s. 43). Nebo: „Vrzání nadcházejícího večera / štíhlé projektily kachen / čeří vzduch“ (s. 9). Monetům i van Goghům by takové verše určitě nedaly spát. Sám básník je mezi vší tou nádherou pokorně přítomný:

Po hladině zlehka
našlapuje světlo
jsem tu sám
i nejsem
s. 65.