Pětadvacátý svazek edice poezie Odeonu je básnickým návratem literárního akademika a vysokoškolského pedagoga Jiřího Kotena (1979) po dvaceti letech. Tuto v podstatě technickou informaci bylo třeba úvodem zaznamenat a hned zase zapomenout, protože její vliv na samu poezii je, ano, správně: žádný. S úlevou zato můžeme přitakat anotaci na záložce knihy, kde za nás Jonáš Hájek trefně formuluje vztah mezi slovy směsný a směšný. Našim chybným výkonům je odpuštěno, přímo se tu s nimi počítá. Základ by byl.

Sbírku věnovanou básníkovu zesnulému otci tvoří čtyři vyrovnané oddíly. Klíčovým tématem je tu pohyb po rodinné mapě, kde příliš nezáleží na tom, zda se nacházíme ve světě mrtvých, či živých – nabízí se dodat „dočasně“ živých, neboť básníkovi se především jedná o ohmatávání konce. O veškerou jeho nesrozumitelnost pozůstalým: „Zasedneme proti sobě v kuchyni / a vracíme se k řečem, jestli bylo možné odvrátit / otcovu smrt.“ (s. 25) Črta tíživé, navíc opakující se situace, je překvapivě věcná. Pro Kotena je to typické. Básnický jazyk je až na výjimky uvážlivý, střídmý. Střídmost zároveň slouží jako zkratka do zobrazovaných scén – neprodíráme se dlouhou expozicí ani vedlejšími motivy. Básníkovi jde o to pozorovat s co největší pečlivou přímostí. Ocitáme se proto pokaždé bezodkladně v tom, oč tu jde: totiž o holý život.

Smrt a smrtelnost jsou pro poezii fatální inspirací, zato pro člověka běžně znamenají jenom zátěž, před kterou rád uhne. Jiří Koten ale dělá v této knize pravý opak. Stopuje smrt. Zkoumá její permanentní přítomnost, a to z perspektivy vysoce intimní – totiž ze své vlastní. Studuje vlastní a v širším smyslu rodinnou smrtelnost a vystavuje ve verších různé únikové strategie, jež jsou motivovány obavami z ní. Nebo snahou uzavřít se smrtí jakýsi pakt o neútočení. Příměří.

Když jsme v kabelce přivezli
urnu s popelem,
matka dlouho rozmlouvala s babičkou,
která tam nebyla.
s. 33

Směšnost Směsných strof, o níž je řeč ve zmíněné anotaci, je výsledkem pozorování z bezprostřední blízkosti. Všeobecná neochota přijmout smrt totiž – právě při poctivém pozorování – hraničí s absurditou. Pravidla pro zacházení s mrtvými máme, rituály kolem mrtvých vykonáváme. Ale od nepohodlné reality prcháme. Básník to dělá naopak. Pozoruje jevy a pozoruje i samo prožívání. Nesnaží se uniknout. Tato metodická přímost vede k objevům v básních napříč celým textem a je podstatnou kvalitou nové Kotenovy sbírky.

Marný boj se smrtelností zobrazuje výstižně motiv hromadění knih, které je navíc dědičnou diagnózou – a dalším velkým tématem sbírky. Usilovné pořizování čehosi, co zřetelně nelze stihnout smysluplně zkonzumovat, je „touha chňapat po budoucím čase“ (s. 22). A co pak znamená pořídit si stejnou knihu dvakrát (s. 24)? Pokus nasyslit dvakrát více času? Skrze téma nezdrženlivého knihomolství vystupuje ze sbírky ústřední postava otce. „V době, kdy mohl otec / jenom doma být sám sebou, / vypisoval si sentence z knih, jež přečetl.“ (s. 20) Linie věnovaná otci a jeho knižnímu skrblictví je silná a velmi účinná, neboť je plná otázek, na které už odpovědi nelze najít. Ale rozumíme, že není možné přestat hledat. Právě tuto linii si po četbě odneseme v sobě.

Básnictví osobní výpovědi je nutně zranitelné. Můžeme jako vždy debatovat o distanci mezi „já“ ich-formy a „já“ podepsaným na obálce sbírky. Filtr mohl být nastaven, důležité však je vyznění básní. Autor se zřetelně nevzdává účasti na zobrazeném ději, básnictví mu však nabízí možnost přece jen projevit nadhled, na který (by) se přímý účastník patrně nezmohl. Občas se nadhled posouvá až ke shovívavosti:

Vše podnikám s absolutním nasazením,
jako blázen,
který se raduje ze sóla na trychtýř.
s. 13

Vše se v této básni možná váže jen na vášeň pro knihy, ale také možná na úplně vše. Básnictví umožňuje utajeně se zpovídat, aniž si skutečného významu někdo musí všimnout. Koten pracuje s jemnostmi, protože, koneckonců, proč se jinak k poezii vracet? Aha, také pro její mnohotvárnost. A tak tu a tam pustí ke slovu pedagoga, který myslí o slovech v kategoriích a dokázal by třeba napsat báseň jen z částic (s. 18).

Všechny čtyři oddíly se prolínají, vzájemně se podporují. Básně třetího oddílu sbírky, inspirované sny, se liší od ostatních tím, že častěji končí v trojtečce neboli výpustce. Ta může znamenat neochotu vyslovit se, a hůř, začátečnické neumět se vyslovit. Ze začátečnictví Kotena ovšem podezírat nebudeme. Tady půjde spíše o jakési sdílení onoho snově rozmazaného, nevysloveného či nevyslovitelného za trojtečkou. „Nemůže být jenom jeden život, / jako je jeden déšť rozdrobený / v nekonečnu kapek?“ (s. 38) Vracíme se obloukem k odhalenému břichu, k bezbrannosti této sbírky. Autor (resp. obecně člověk) si u věcí posledních často neví rady, anebo připouští, že nemůže myšlenku dokončit, protože prostě není jak.

Co se děje, jenom se dohadujeme.
s. 51

Jiří Koten se vrátil do poezie, aby nás vzal na nesnadnou pouť bolestivým terénem, kde je snadné literárně utonout v tom, že všechno je osobní, mezní, a proto důležité. Pro život ano, pro poezii ne. Umět s tím naložit vyžaduje čtenářskou i autorskou zkušenost a ta zde zapracovala ve prospěch výsledku. Čísel, která ve sbírce být nemusela, je jen pár.

Kouzlo Kotenova básnického gesta je v nenápadné účinnosti. Záznam je upřímný, svědectví je jasné. Ano, všichni umřeme. Ale předtím máme na starost pozůstalosti a své mrtvé, které potkáme ve snech, když jsme je záměrně nepotkávali dost za jejich života. Je to chyba, kterou nelze napravit, a všichni jsme tam byli. Kdo tvrdí, že ne, přechází u hřbitova na druhý chodník ještě teď.