Eli Beneš je zdatný literát, to je zřejmé z prvního i druhého románu. Čtenářsky atraktivnější, protože živější a zajímavější, asi zůstane jeho debut z poválečné doby. Novější román, který popisuje banální milostný trojúhelník mezi úzkostným a pasivním týpkem, depresivní a hysterickou manželkou a nijakou holkou z korporátu a jejich úzkosti, deprese a neschopnost udělat správné rozhodnutí, možná až nebezpečně připomíná to, co si nechceme připustit.

Hnízda jsou román plný dějových zvratů, snů, mystiky i reálné faktografie, román, který čtenáře pohltí – tak, jako pohltil prales Hansiho. Místy může být čtenář trochu přesycený všemi těmi vnitřními světy, sny a magickými setkáními, každopádně je však próza Markéty Pilátové působivou oslavou Bohemios, česko-německých osadníků brazilského pralesa.

Máma se mě ptala, co dělám a jestli už mám zdravou nohu, přišla prý zrovna z kostela.

Děláme oheň s kamarády, pálíme nějaký bordel, řekla jsem a začala se s ní loučit.

Hned jsem se připojila na internet. Brácha mi napsal před pár minutami. Hned jsem odpověděla a poslala mu fotku z pálení miliardářů. Rituál uzdravení.

Hájíček však není typ spisovatele, který by tvořil jednoduché agitky. Boj hrdinů není pouze tažením za jihočeskou idylu, naopak je neustále podrýván otázkou, co znamená domov a rodný kraj a hlavně, zda všechno úsilí o jejich zachování stojí za to. Jestli věci vlastně nejsou trochu jinak, než jak se na první pohled zdají.

Román Semotamové by se nejspíš dal pochválit za jednotlivé pasáže, pocit, emoci, detail, u něhož lze prodlít či se jím pobavit. Jako celek je však podivně rozbíhavý a mnohohomluvný.