Básně, jako je „Tlukot“, jsou jen zdánlivě souborem pokynů. Všechny jsou konkrétní, jejich nesourodost napíná pocit souvislosti mezi jednotlivými verši až na hranici prasknutí. Jako v symbolismu tu není uveden žádný z možných účastníků tušené interakce. Ani ten, kdo uděluje pokyny, ani adresát. Báseň se tak maximálně osvobozuje od funkce nějakého popisu světa a nabývá téměř matematického půvabu.

Když pominu Joyceovu obtížnou mánii brát sám sebe za Boha (sese Deum asserere; se prendre pour Dieu; себя Богом считать), která mi konečně ujasňuje, proč je mně osobně celé jeho dílo protivné, když pominu také otázku, zda je ten výrok správně přetlumočen, protože ho tu čtu česky – s tímto zářným pokynem se rázem ocitáme na druhém, nejzazším konci překladatelského konání.

Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

Vlastně je až s podivem, s jakým minimem kulis a postav si autorka vystačí. Až na pár drobných odboček se vše odehrává na ose rodinný dům – sportovní centrum a například o škole, tak formativním prostředí pro všechny teenagery, nepadne takřka ani slovo. Tentýž minimalismus je patrný i v osobnostním vývoji jednotlivých postav.

Ano, řeč básnická i básnivá se v autorčině podání dílem šumně line jako lahodný proud poetických obrazů, dílem naprosto přirozeně vstupuje do euforické litanické polohy, odkazující stejně bytostně namátkou k Máchovi nebo rovněž k biblicky temperovaným textům, připomínajícím rozmanitá prorocká vidění a ještě proročtější zjevení.