Po románu Těžké duše, tematizujícím krizi mužské identity obecně a krize pokročilejšího věku obzvláště, se Iva Hadj Moussa (1979) v novém románu Mořská Eva zaměřuje na hrdinku na prahu zralosti. Protagonistka Eva reprezentuje úděl mnoha dnešních žen „určitého“ věku: přetížení péčí o blízké, vyrovnávání se se smrtí rodinných příslušníků, hledání osobních hranic ve vztazích s příbuznými i potenciálními partnery. Evin příběh je mimo jiné příběhem o ženě, která postupně přestává odpovídat stále převládající představě ideálu ženství spojeného nejprve s mládím a krásou, posléze ještě s mateřstvím, všeobecnou výkonností v zaměstnání i s péči o rodinu a široké okolí.

S Evou se čtenář potkává v pověstném okamžiku, kdy začíná být pro společnost i pro své blízké víceméně neviditelná. Funguje v podstatě v udržovacím režimu, pracuje, pečuje, přemýšlí více o potřebách druhých než o vlastních životních ambicích, pomalu přichází o možnost stát se matkou, všímá si proměn svého těla i proměn své „společenské relevance“. V souladu s černohumorným autorským stylem Ivy Hadj Moussy se dá říct, že žena po čtyřicítce se musí stát mořskou pannou, aby si jí někdo všiml.

Když Eva po sérii životních peripetií zahrnujících mimo jiné volný pád do finanční nejistoty a odebrání dětí zjišťuje, že umí dýchat pod vodou, stává se na základě své jinakosti naopak viditelnou až příliš. Pro autorku netypický ústřední fantastický motiv v románu funguje především jako zrcadlo mechanismů současné společnosti. Na Evině zázračné superschopnosti se najednou chtějí přiživit všichni: přítel umělecký fotograf, kamarádka – novopečená manažerka, soused s ambicemi bodyguarda. Všichni Evu zároveň berou jako prostředek k dosažení vlastních cílů a promítají do jejího příběhu svou agendu: feministicky orientované novinářky, hledači pokladů i vědci, kteří chtějí prostřednictvím výzkumu Evina těla dosáhnout obecně prospěšných objevů, ale i vlastního věhlasu.

Román zároveň ironicky prozkoumává podoby hrdinství v době sociálních sítí a permanentní medializace, kdy se jinakost stává komoditou. Když se Eva snaží využít svou nově nabytou schopnost k záchraně druhých, zjišťuje, že hrdinství v dnešní době potřebuje správnou publicitu a že k naplnění její prvotní touhy po uznání ani správný mediální obraz nestačí. Hadj Moussa tak v románu Mořská Eva mimo jiné paroduje neustálý proces výroby celebrit, které jsou fanaticky oslavovány i zatracovány až do doby, než se objeví nový objekt kolektivní fascinace.

V situaci, kdy je Eva buď ignorovanou šedou myškou, nebo mediální senzací, kterou si každý interpretuje podle svých potřeb, jí nezbývá než začít svou realitu formovat na základě vlastních potřeb a bez ohledu na společenské konvence. Voda se v románu stává prostorem úniku z rolí, které jsou hrdince přisuzovány, v souladu se svými symbolickými významy představuje ponoření k sobě samé. Nejautentičtější prostor sebevyjádření nakonec hrdinka nachází v prostředí burlesky, ve světě kombinujícím uměleckou performanci s humorem, nadhledem a provokací.

Nejlíp mi z toho všeho vychází klub nesoucí název Silk & Sin: majitelka Rita Mirage nabízí nejvýhodnější finanční podmínky, získala si mě nápisem No regrets vytetovaným v dekoltu a větou: ,Burleska není pro sraby.‘
s. 202

Navzdory „nadpřirozenému“ motivu dýchání pod vodou zůstává Iva Hadj Moussa v románu Mořská Eva věrná svému autorskému stylu. Děj je víceméně přímočarý, s občasnou retrospektivní vložkou a mírnou tendencí rozbíhat se k postavám a epizodám s nejasnou funkcí v rámci hlavního příběhu. Typický pro autorku zůstává výrazný vhled do psychologie postav a citlivost k různým sociálním problémům (v próze Mořská Eva je to např. v současnosti silně rezonující téma řešení složitých rodinných situací s primárním ohledem na zájem dítěte). Určité společenské fenomény zároveň Iva Hadj Moussa promítá do vedlejších postav románů se značnou mírou groteskní nadsázky (rádobyumělecký fotograf středního věku se sklony k alkoholismu, afektovaná kamarádka Vilma stylizující se do role sexuální samice a femme fatale a se společenským projevem na hraně trapnosti, rodina Marouskových zakládající svou nadřazenost na nevkusné vnější prezentaci luxusu). Hlavní hrdiny autorčiných románů (ač věkově, genderově i jinak rozdílné) spojuje schopnost výrazné introspekce, sebeanalýzy a sebeironie, potřeba ohledávání vlastní identity a sklon nacházet sebeurčení v nějaké podobě mírné protispolečenské rebelie.

Přestože je výchozí situace hrdinky Evy více než neradostná (smrt blízkých, exekuce, odebrání dětí), setrvává Iva Hadj Moussa při ztvárnění jejího příběhu u své tendence k nadhledu a optimismu, grotesknosti a společenské satiře. Specifický je sklon k černému humoru a vytváření více či méně povedených bonmotů.

Čas se mi krátí. Koupila jsem si jenom hodinu. I mořské panny musí platit složenky. Spěšně odcházím do sprch.
s. 83

Stejně jako v předchozích knihách zachycuje Iva Hadj Moussa s typickým humorem člověka v situaci osobního přerodu, balancujícího mezi společenskými očekáváními a vlastními potřebami. Příběh Evina nadechnutí pod hladinou je zároveň satirou dnešní společnosti, na jedné straně posedlé výjimečností a na straně druhé ji potírající, i metaforou hledání a nalezení vnitřní svobody – s ironickým mrknutím, že svoboda naplnit svá přání a potřeby může být v dnešní době výrazně spojena s finanční nezávislostí.