Pažitková smyčka (Argo, 2025) je jako dobře zásobovaný vietnamský obchod plný všeho, co je v životě nejdůležitější, za co musíte zaplatit o něco víc než v supermarketu, zato je otevřený až do noci obětavým prodavačem, který se sice tváří, že vás nevidí, ale zase obchod zároveň vlastní, takže jeho přístup je osobní, ať už je jakýkoli. Majka Kukačková v doslovu uvádí, že psala o svém životě, ale změnila jména. Zpověď rozdělila mezi vypravěčky Annu a Emmu, které se nesnadno rozlišují. Nadbytečná fabulační aktivita četbu trochu kalí. Coby milovník deníků bych ocenil spíš aktivitu opačným směrem od fabulace k přiznané pravdivosti. Trajektorií je běžná moderní pohádka, jak autorka nachází partnera a zakládá rodinu, přesto nebo proto z ní jde milá opravdovost. Propojování a rozlišování českého a vietnamského ducha je prováděno perfektní češtinou, implicitně kniha sděluje hodně o tom, co to je národní identita, národnost a podobně. Čtenář to z popsaných situací intuitivně poznává i díky tomu, že jsou psané s humorem a sebeironií, v dobrém rozmaru a se všedními záměry. Naši identitu formují spíš každodenní drobnosti než velké ideály, proklamace a performance. Třeba jídlo.
Před dvěma lety chtěl Albatros vydat knihu Abigail Shrier Nevratné poškození (Bourdon, 2024), ale zvedla se vlna nelibosti. Místo aby na ní nakladatelský kolos marketingově surfoval, podplaval ji. Šlo o svobodné rozhodnutí podnikatelského subjektu, ale zbyla cenzorská pachuť. Filosofka Tereza Matějčková reagovala svázaným rozhovorem se sexuoložkou Hanou Fifkovou Budeme, kým jsme? (Bourdon, 2025). Obě knihy razí tezi, že za zvýšeným zájmem o změnu pohlaví může moci virálnost tématu. Nakladatelství tranzit.cz loni vstoupilo do povědomí prózou autofikční funkcionalistky Constance Debré Love Me Tender v překladu Petry Zikmundové [reflektovali jsme v různých rubrikách v číslech 17 a 18/2025, pozn. red.]. Brzy vydá nový díl porozvodové trilogie, ve které autorka minimálně přemýšlí a maximálně aktualizuje. Mezitím nezávislé nakladatelství hodilo na pulty další ledoborec, co se týče nekompromisního psaní. Na debut Američanky hannah baer Muzeum sebevražd jedné trans holky (2025) vybralo na Doniu a vydalo ho v překladu Sylvy Ficové. Debré praktikuje mindfulness, baer mouthfulness. Debré plave, baer ketaminuje. Svižný storytelling střídají esejistické pasáže, ve kterých někdo konečně insidersky, energicky a zevrubně, byť trochu rozjíveně vysvětluje LGBTQ problematiku. Autorka se nestaví do opozice vůči „zastáncům tradiční rodiny“, to by se z kalifornské mekky woke culture (originál vyšel v Los Angeles v roce 2019) nedalo čekat. Několikrát avizuje, že knihu píše, aby někoho zachránila od sebevraždy. Konfrontuje sama sebe a různé názorové proudy myšlenkového univerza, které je snadnější démonizovat než proniknout. Všem včetně pohlavních a genderových konformistů nabízí poctivé bádání po (ne)smyslu bytí. Povzbuzena disociačním antidepresivem se nevyhýbá ani intimitám, ale podle administrátorů pornoserverů v poslední době transgender videa vystřídaly na špici sledovanosti lesby. Takže v pohodě.