Chimamanda Ngozi AdichieováCo ti svírá hrdlo

Přemíra neopodstatněné naděje

Reflektuje Jakub Ehrenberger

Tvorba Chimamandy Ngozi Adichieové bývá řazena ke špičce současné africké prózy. České vydání povídkového souboru Co ti svírá hrdlo její vypravěčský talent stvrzuje.

Recenze a reflexe – Recenze
Z čísla 16/2024

Jedna dělá doktorát na univerzitě v Princetonu a snaží se vyrovnat s bolestným rozchodem, další si přilepšuje hlídáním syna bohatých Američanů a ještě jiná stojí ve frontě žadatelů o azyl před ambasádou v Lagosu a tiše v sobě dusí smutek. S protagonistkami povídek nigerijsko-americké prozaičky a esejistky Chimamandy Ngozi Adichieové (1977), autorky úspěšných románů Amerikána (2013, česky 2017) a Purpurový ibišek (2003, česky 2020), se čtenáři setkávají v nejrůznějších situacích. Přesto v příbězích jednotlivých žen – mladých studentek, manželek, novomanželek, sester či matek – zaznívají tytéž trpké životní tóny, tóny vnitřního rozčarování z nenaplněného příslibu. A aby toho nebylo málo, doprovázejí je zpravidla pocity nespravedlnosti a bezmoci, ne-li rovnou společenské poroby. Dívky a ženy z autorčiných povídek totiž až příliš často musejí upozadit své osobní zájmy ve prospěch bratrů, manželů či partnerů. A to, co v metaforickém slova smyslu svírá jejich hrdla, nemusí být jen pocity úzkosti a osamění, ale také křečovitá snaha vyhovět zpátečnickým představám a očekáváním rozvětveného příbuzenstva, které doma v Nigérii stále ještě sní falešný americký sen.

Slovo, které se po přečtení většiny povídek ze souboru Co ti svírá hrdlo dere na jazyk, je vystřízlivění. Jednotlivé postavy jsou v určité fázi života plny očekávání, záchvěvů naděje, kterou do nich napumpovala představa lepších zítřků. V povídce „Napodobenina“ dokonce doslova zaznívá, že „přemíra neopodstatněné naděje“ je „jedna z věcí, které si [mladá žena Nkem] na Americe zamilovala“ (s. 35). Jenže tato přebujelá očekávání jen vzácně dojdou naplnění, mnohem častěji snové představy narážejí na tvrdou slupku reality. Všechno není ani zdaleka tak skvělé, jak by se mohlo zdát. Nkem, kterou mohovitý manžel vystěhoval za lepším do Spojených států, sám ale pobývá většinu času s milenkou v Nigérii, ještě sebere odvahu partnerskou krizi zvrátit ve svůj prospěch. Ostatní protagonistky ale často musí hořkou pilulku spolknout celou.

Tak kupříkladu Kamara roky trčela v nigerijském Enugu, než pro ni její manžel Tobechi coby čerstvý držitel zelené karty konečně nechal poslat. Dlouho očekávaný přesun do Filadelfie však mladé ženě nepřináší niterní úlevu, ba naopak:

Konečně se ocitla s Tobechim v Americe, konečně měla toho svého hodného muže po boku, a přitom pociťovala prázdnotu.
s. 99

Ubíjející šeď čekatelky na zelenou kartu si Kamara krátí hlídáním syna bohatého amerického páru. A třebaže ji role chůvy a zejména krátké, elektrizující setkání s chlapcovou takřka nepřítomnou matkou nabije novou energií – řeč je doslova o „přemrštěné naději“ (s. 93) –, nemá její extatický stav dlouhou životnost.

S postavou nigerijské (novo)manželky se čtenáři setkávají i v povídce „Zprostředkovatelé sňatků“. Chinaza se po domluveném sňatku přesune za manželem-lékařem do New Yorku, zaskočí ji ale, s jakou vervou se rodilý Nigerijec Ofodile v zámoří snaží zcela asimilovat. Nejenže si poangličtil jméno a nechá si říkat Dave, ale urputně se pokouší vymýtit i jakékoli další důkazy svého afrického původu, včetně specifického slovníku či stravovacích návyků. Žádná rýže s kokosovým mlékem, nýbrž pizza a hamburger od McDonald’s:

Nechci, aby si nás lidi pamatovali jako ty, od kterých se po celém baráku linou cizokrajné vůně.
s. 199

Pakliže v Chinaze doutnal alespoň plamínek naděje, dostává její americký sen už od prvních týdnů pořádné trhliny.

Povídek je v souboru, který v originále vyšel roku 2009, celkem dvanáct a hrdinky v nich často musejí skousnout mužskou přezíravost a nepochopení, případně prokázat poslušnost vzdor odlišnému názoru. Žádná z ženských postav není vysloveně rozenou rebelkou a jen některé z nich, třeba nadějná spisovatelka Ujunwu z povídky „Hora Hopsající opice“ či přehlížená dcera z povídky „Do zítřka daleko“, se alespoň na okamžik společenskému diktátu vzepřou.

Textů, v nichž by centrální roli hráli muži, je výrazně méně. Kromě nigerijského profesora v penzi z povídky „Duchové“ – v ní Adichieová netradičně volí mužskou perspektivu – získává konkrétnější rysy snad už jen postava přátelského studenta Chinedua z „Chvění“. Zbytek mužských protagonistů se vlní v pozadí coby určitá obměna téhož prototypu – sobeckého, necitlivého manžela, případně namyšleného bratra.

To zdaleka neznamená, že je soubor Co ti svírá hrdlo monotematický slitek zkoumající výhradně roli žen v patriarchální společnosti. Genderová tematika svazek silně definuje, hned několik povídek nicméně základní mustr obohacuje o další elementy. Asi tím nejmarkantnějším je střet kultur. Obdobně jako román Amerikána jsou totiž i autorčiny rané povídky rozkročeny mezi dvěma odlišnými světy: tísnivou nigerijskou vlastí a neukotveným životem afrických emigrantů ve Státech.

Příběhy zasazené do Nigérie se zdají naléhavější a mají dodatečné společensko-politické zbarvení. Odkazují k období vlády zkorumpovaného generála Saniho Abachy (prezidentem v letech 1993–1998), nigerijské občanské válce a dalším vnitřním rozbrojům. Svět, který vykreslují, je svět politické nestability, útlaku a materiálního nedostatku: „Americká ambasáda“ zachycuje střípek ze života manželky opozičního novináře, „Cela číslo jedna“ tematizuje válku studentských gangů v Nsukce a „Niterný prožitek“ úprk před řáděním muslimských Hausů.

Přistěhovalecké povídky, použijeme-li určité zkratky, působí mnohem osobnějším, intimnějším dojmem. Primárně variují nejrůznější podoby partnerské krize a Adichieová zdůrazňuje jejich komorní rozměr také odpovídajícím výběrem narativního prostoru. Děj zmíněných povídek je tak zasazen do obývacích pokojů, kuchyní, studentských pokojíků či ložnic. Asi netřeba dodávat, že uzavřené prostory jen umocňují souběžně prožívané pocity nesvobody, bezmoci a uvězněnosti.

Tvorba Chimamandy Ngozi Adichieové bývá řazena ke špičce současné africké prózy. České vydání povídkového souboru Co ti svírá hrdlo její vypravěčský talent stvrzuje. Jednotlivé texty souboru nicméně vznikaly v průběhu let a zpětný pohled dává tušit, že se Adichieové nekompromisní hlas v době vzniku povídek ještě formoval. Autorka si tak v kratších textech logicky chtěla i leccos odzkoušet, což naznačuje mj. i střídání formy – několik povídek je psáno v ich-formě, další v er-formě, a pár dokonce v osobě druhé. Textům to naštěstí nebere na síle, a třebaže má život nigerijských protagonistek pro našince jemně exotický nádech, k univerzální přemíře nadějí a následné hloubce jejich zklamání si čtenář nachází cestu snadno.

Chviličku.
Načítá se.
  • Jakub Ehrenberger

    (1990) vystudoval anglistiku/amerikanistiku a germanistiku na FF UK v Praze a německou literární vědu na univerzitě v bavorském Bamberku. Coby kritik se soustředí zejména na překladovou beletrii z anglicky a ...
    Profil

Souvisí

  • Martin Luther
    Jakub Ehrenberger

    Martin Luther očima Thomase Manna

    V textu, jenž je koncipován jako úvaha nad německou společností, jejími představiteli a hodnotami, zůstává Luther nadále „ztělesněním německé podstaty“…

    Esejistika – Esej
    Z čísla 18/2017
  • Rozhovor s Dmitrijem Kapitelmanem

    Německé společnosti už nemůžu věřit

    Ptá se Jakub Ehrenberger

    A nemusí jít o hromotluky či o pravicově populistickou stranu jako AfD, stačí i paní na kase v supermarketu, která na mé rodiče kvůli jejich východoevropskému přízvuku křivě pohlédne. Takové věci člověk nezapomíná.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 17/2017
  • Klaus ModickKoncert bez básníka

    Dekoratér Vogeler a parazit Rilke

    Reflektuje Jakub Ehrenberger

    Ne, Modickův román rozhodně není apoteózou pražského rodáka – spíše jejím opakem.

    Recenze a reflexe – Recenze
    Z čísla 5/2017
  • Rozhovor s Clemensem J. Setzem

    Rakouská literatura je víc punk

    Ptá se Jakub Ehrenberger

    Lidé, kteří se volně pohybují po celé zeměkouli, mi činí potíže. Do takových postav se nedokážu vžít, zůstávají nevýrazné.

    Rozhovory – Rozhovor
    Z čísla 16/2016