Popepřená duše

Duše s tělovými výměšky
smíchaná,
přesolená,
popepřená,
mlékem politá,
na zlatém podšálečku podávaná.
Nejlevnější chod
na jídelníčku
padlých,
hořkých
vojínů.
Objednat vše –
udávit se, otrávit se,
povstat
a zmrazit oči
do příště.

Kočka

Sen bouřky svatojánské. Z obou stran je nimbus, na hrudi – kočka. Její oči opuchávají strachem, přelévají se do tvých, spolu ležíte v otevřené knize se slovy v neexistujícím jazyce. Budit se je brzo, srdce je teprve na startovní čáře popoháněné nočními můrami. Hustý, trpký, těžký vzduch přikrývá závojem, nenechává ani dírečku pro astmatické záchvaty. Kolem postele je moře z vína a vitamínů, šplouchají buď z jedné, nebo z druhé strany, ruce něžně hladí, svět připomínají. Kočka se ve mně rozpouští, já žiju dvěma srdci: jedno žíravé, propadlé, druhé: nevinné, milující. Obě noční můru vsakují, ruce v moři potápějí.

Jezero

Vírem klesám do špinavé vody, vlasy, měchem, lihem ředící. Mám něco na jazyku, zacvaknuto na konečku, bourá, pálí, pěstuje hnis a slzy. Nade mnou a ve mně jsou stepní běžci, mlhou kvílející, přehnanou bělimou vyhrožující. Vyzývám vrstvu na kůži, zvratky v žilách, modř rtů, černotu fíkovníků. Tady jsem začala, tady ničím, tady hubím, dokud z vody nevyloví chumáč vlasů spletený se zelenou plísní.

Vzácnost

Horší než chybějící slova můžou být pouze chybějící slova v jazyce vzácném, cizím, a jejich nalezení v jazyce, který nikdo nezná. V hlavě je vlhko, nebe je po západu, mozek zkroucen do spirálních copánků a tlačí až k uším, jež přestávají vyzývat jakékoliv vjemy, když si sedneš a čistě, suše začínáš dumat. Místo myšlenek z písmen je chraptící hrdlo, pěna z pusy, oči široce otevřené. Prsty krvácejí, tinnitus, hlavu přidržuje hrudník. Podlaha je bílá, na ní jsou otisky rozházených těl, posledních citátů, tekutin. Sedět a přemýšlet v tomto jazyce je nejtěžší, ještě těžší je existovat a vědět, že tvoje existence je jí omezena. Zvedám z podlahy rozházená těla, poslední citáty, srst, zmuchlaný papír, obvazy, hlavy a, snad, důstojnost? a házím je vlaštovkami ve směru dechu. Krev nejde zastavit, ale aspoň zabarví bílé.

Devět

Když mi bylo devět, začala jsem se topit. Za hřmotu ostatních hlasů, za svého mlčení. Před očima se mihl celý devítiletý život, ze kterého půlka byla zamlžena – pohyby byly ladné, nenucené, nerušící. Voda uklidňující, milující, jako matka čekající. Než se moje znamení ohně navždy přeměnilo ve znamení vody a zbavilo lidí svého výbušného charakteru, ruce – ne moje – mě odnesly ke světu, ruce – moje – se chytaly prokleté tekutosti. Svět vyhrál, já rozzlobená, život založen na zradách. Osvěta, která od té doby korunovala moji mokrou hlavu: zcela tě znají jenom tvoje končetiny, a mně je stále devět.

Formaldehyd

Je mi tolik let, kolik jsem obětovala rozkladu vlastního těla. Máma s tátou gratulují ke svým způsobem interpretovanému narození; já, osaměle se studem a smrtí, hraju sama se sebou číselnou šibenici. Pořadí není základněškolní, ale od krize existujícího věku, kolébajícího se mezi zoufalým zvýšením a zachraňujícím snížením, oči z pozorování padají do minusu. Moje tělo je tělo zestárlého mimina, vykoupaného ve stoprocentním lihu, kůže pálí, je zmačkaná, kusy visící, v mléko nedoufající. Toto tělo – není na kapačce a není v sirotčinci, není na východě a není v očekávání. Toto tělo – pomalu se rozpouští na slunci bez času, bez upozornění, bez žaludku a bez srdce, minusovýma očima zaregistrované a oplakávané. Nemám věk, konec ani začátek, seshora koukám na sebe, posílám mlčenlivé kázání z podzemí, dokud slunce nepustí poslední znaménko.

Limbus

Vylézám ven zpod polozavřeného oka, jehož křídla přidržuju napjatými dlaněmi, nohu vystrkuju za hraň, rozhlédnu se – je bíle, tiše. Všem je devadesát let, mých sto se kvapem blíží, není už co dělat než se posadit na kraj a čekat. Teplo se prosakuje přes jiné oči, já dřímám a pohupuju se na vlnách větru. Bílé mě nikam neunese, ale taky z něj nebude nic dobrého. Měkce zmizet – talent darovaný jen některým. Ale všichni jsme tak nebo tak stejní, já sklízím plody vlastní vděčnosti a připravuju se na oživení talentu i pro ty, kdo ho nemají. Vše, co někdy bylo, už se nikdy nestane, zvířata zůstanou spát, nic už neexistuje. Já lezu zpátky, oko ospale zevnitř zavírám. Bílé a tiché už stejně neuvidí.

Modřiny

Modřiny na nohou – otisky žeber, drží se na tvých prstech, nervová zakončení jsou natažena strunou napříč abecedními tonalitami. Očekávání – vteřinová věčnost, před, po a během. Napiš moje jméno do dlaně, nechť ho smaže příroda oplakávající moji přítomnost.

Báseň je básní

Pokud báseň je básní a próza je prózou,
jsem lvem u rokle,
na kraji
pohlcuju tlamou nesmírno
rozšířené na tisíc řádků.
Vítr
vyšťourává mi oči k slzám,
mátově objímá, v žádném případě neutěšuje.
Rokle je prázdná jak odraz ve vodě,
tráva mi lechtá vousky.
Pokud báseň je básní a próza je prózou,
zůstanu tu nadlouho.