Témata
Na českou elitu si prostě nepřijdou. Sešikuje se do jednoho myšlenkového klanu, který u nás kupodivu zahrnuje vládu, opozici, armádní představitele, prominenty extrémní pravice i velkou část novinářů a intelektuálů, do jednoho tábora, v němž ti poslední neváhají hledat argumenty pro všechny dříve zmíněné.
Svět možná není tak tvrdý a brutální sám o sobě, to ho jen tvrdost a brutalita formují ke svému obrazu.
Vedení města vše podřídilo stavbě megalomanské hokejové haly. Kvůli extrémním nákladům se v Brně škrtá vše a investuje do ničeho.
Každý pojem operuje v určitém čase a sociálním prostoru. Také korektnost, či hyperkorektnost nebo šílená korektnost vypadá všude trochu jinak.
V tomto takzvaném pracovním ideálu, protože skutečným ideálem je absence nutnosti pracovat, nám postupně koroduje celý fyzický aparát a pomalu se sune do propasti úpadku.
Vytlačování aut z evropských měst se u nás setkává s nepochopením. Když jsem se coby dítě poprvé dostal v raných 90. letech se zájezdem do západní Evropy, chlapům tehdy v evropských městech, které jsme projeli, padaly čelisti z kde čeho, ale z aut především.
Život vnějšku je nedostatečný, ale klade centru otázku, jestli jeho naplněnost není přeplněností, v níž se všechno utápí a věci i životy ztrácí smysl.
Věčné zachraňování demokracie ji úplně vyprázdnilo. Ta nemožnost vyjádřit svou volbou, klidně protestní nebo libovolně pitomou, nespokojenost se stavem světa či vlastního života.
Doktrína osobního štěstí je v posledku zdrojem bezmezného neštěstí, protože je ideálem, jehož není možné dosáhnout, a který nakonec ani není ideálem, určitě ne ideálem lidským. Je to past, tekutý písek, v němž se lze pouze utopit, zadusit se zrnky radosti.
Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.
Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.
Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost.
Vybraní respondenti a respondentky doporučují knihy, které bystře provádějí minulostí, provokují současnost či polemizují o budoucnosti.
Alfabetizace by podle Freireho neměla být omezena pouze na psací a čtecí dovednosti, ale měla by být zaměřená na schopnost reflexe skutečného života. Což je vnímáno jako politické čtení společnosti.
Suzman lavíruje mezi individualizací viny a zároveň detekováním problému v konkrétních politicko-ekonomických rozhodnutích.
Psychedelické hnutí rozepjaté mezi akademií a duchovní extází je v tomto ohledu v obzvlášť zranitelné pozici. Snad bychom si tedy mohli uvědomit, že ona univerzální „entheogenní religiozita“ je stejný konstrukt jako prapůvodní monoteismus teologů 19. století.
Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé.
Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života.
Barokní varhaník listuje v partech,
klečím a ohýbám červené boty,
trnu a visím Ti, Beránku, na rtech,
slyším vzduch v píšťalách, první dvě noty.
Poezie
rozmezí je
mezi mlčením a troubou,
krasopisná satorie
strhující vrytou chloubou
Babi měla ve zvyku jezdit středem silnice, ke kraji uhýbala, jen když se v protisměru objevilo auto, a svou netrpělivost dávala najevo rychlou jízdou a prudkým bržděním.
Milenci jsou jako zvěř – jako včely
nemůžou žít bez nápoje lásky (love drink) květů.
Ústy, neurvale jako rozkazy, jež obnažují zuby, se jich zmocňují.
Až opadávají okvětní plátky –
slivoní, které jsou lačné po včelách.
Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.
Ošklivé ženy naproti tomu nesou na ramenou každá jinak ošuntělou opici, vypelichanou, trochu jinak olysalou, trochu jinak umolousanou.
Jeden z našich synů se nečekaně naučil vietnamsky a proměnil se v dceru. Když budeš mluvit vietnamsky, Dingu-li, staneš se dcerou.
Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.
krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny
Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.
– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!
