Houby nefungují v symbióze jen s rostlinami, mají toho dokonce víc společného s živočichy, píše Sheldrake, a lidé na ně spoléhají déle, než jsou na světě v podobě druhu homo sapiens. Což se projeví i v závěrečné kapitole, kterou si Sheldrake vyhradil pro své oblíbené kvasinky. Z jistého úhlu pohledu to byly právě kvasinky, které si nás ochočily během neolitické revoluce (role piva a jeho vliv na domestikaci zvířat je mezi historiky dobře známa).

Společnost tedy patří a slouží spektáklu stejnou měrou, jakou spektákl patří a slouží společnosti. Příběhy, které si vyprávíme, už nefungují jako „laboratoř možného“, nýbrž jako spektakulární laboratoř toho jediného, co je možné – tedy spektáklu. Zároveň se zdá, že spektákl je i dokonale flexibilní: snadno do sebe inkorporuje momenty individuální nespokojenosti se systémem, přičemž zajistí, že veškeré naše revolty a vzbouření míří vždy proti iluzi, nikoliv proti podstatě problémů.

Culianův text, ale i životní příběh se podobá stylu a příběhu Umberta Eca. V roce 1991 byl za nikdy neobjasněných okolností zabit jedinou ranou do týlu na toaletě chicagské univerzity, kde začal působit. Bylo mu pouhých jednačtyřicet let. Těžko se ubráníme spekulacím o důvodech, které mohly k této popravě vést.

Poetické vnímání světa je pro Webera důležitou cestou a možná i cílem k únosnému žití. „Poetický materialismus“, který představuje, znamená, že význam zůstává zakořeněn v těle. Milovat krásné a milovat umění pak znamená bojovat i za celý život, jenž krásné tvoří.

Ráno poté, co jsem začala psát reflexi knihy Věřit v šelmy, se mi stala podivuhodná věc. Našla jsem po probuzení v telefonu zprávu od svého kamaráda, s nímž léta sdílím nadšení nad dílem Susan Sontagové. Zpráva obsahovala mou oblíbenou fotografii v tu dobu již postarší americké esejistky za psacím strojem, převlečené do kompletní masky medvěda hnědého.

Šárka Homfray v knize apeluje na to, že musíme být aktéry*aktérkami společenských změn. S grácií vyvrací mýty a předsudky a nastiňuje řadu feministických témat.

Nekonečný růst přirovnává Eisenstein k dětskému období lidského života. V určité době dorosteme, naše orgány dosáhnou té správné velikosti a mohou prostě dál „jen“ sloužit. Období pozdního kapitalismu tak považuje za éru, které už značně schází dospělost.

Jazyka bodák ostři, brus jeho měď!
Oči namiř!
Nastraž uši teď!
Slyš!
Hleď!
Aby ti duši náhle nepomačkali,
aby tvůj mozek nepřevrhli
– hej, tady!
Pozor!

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!

Leda že si na obrazovce s interními zprávami ověřím jednu uspokojivou aktualizaci, připomínající naše nedávné sponzorování projektu Modrá vlna, který spočívá v přirozeném čištění ústí řek tím, že se osadí upravenou koprofilní řasou, co má požrat to svinstvo vypouštěné z pobřežních čistíren odpadních vod.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Kontakt na něj mi dal jeden jeho známý, Petr prý bydlí na středověké zřícenině a šel pěšky do Jeruzaléma. Tomu jsem nemohl odolat.

Časem jsem si udělal dva imaginární kamarády, s nimiž jsem probíral každý detail svého nerozsáhlého životního prostoru.

Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.

V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.

Bondy ovšem nebyl pouhá loďka, bezvládně zmítaná na hladině oceánu jeho psychického vyšinutí a panického strachu z tajné police a vězení. Podle mne stvořil Bondy pana Hydeho do jisté míry i vědomě, aby mohl dr. Jekyll sloužit Mr. Hydeovi jako vějička úřadům – tomuto světu.

A tak pro lidi, jako jsem já, se svými ekologickými názory, věřící, masarykovsky sociální demokrat, prostě všechno, co se nenosí, a nebo jak jsi Ty, věřící, a ne klerikální, ekumenicky orientovaný, prolnutý duchem druhého Vatikánu, mají dneska české země pramálo pochopení.

Ze sedmisetstránkového svazku těžko vytvářet rozmanitost na sedmi stranách, a proto zde stůj ukázka z eposu o 270 stranách Prométheus a Epimétheus z roku 1881, jehož četba podnítila Nietzscheho k vytvoření Zarathustry.

Hudba a poezie vesmíru by proudily do studenta; a také pocit hlubokého tajemství existence, stejně jako vhled do architektury kontinentů a do řídicích schopností, díky nimž fungují velké hydrologické cykly při moderování teploty Země a poskytování habitatu a potravy velkému množství živých tvorů.

Moje nejlepší kamarádka se na mě v koupelně upřeně dívá a říká: máš velká prsa, velká, smetanově bílá prsa, prsa lásky nebo hříchu, kdo ví, ale bylo psáno, že jednoho dne vyrostou.

Dnes je má velká, triumfální chvíle. Zlomilo se kouzlo – to, co jsem v úžasu nahromadil, v záchvatech obdivu vydávil, dosud cizí a obrácené proti mně – mě potvrzuje a přijímá. Díky.