Zdá se, že se vše děje skokem, bezkontextuálně: rýmy spíše obkročnými a přerývanými než sdruženými. Možná i z pocitu této překotnosti času a turbulencí v něm se dějících jsme se rozhodli toto číslo věnovat vztahu jazyka k době a vice versa – řeč sama o sobě se mění, jako se mění naše pohlížení na ni, perspektiva kolektivní i individuální.

Ano, pestrost je vždycky tak nějak pestřejší než šeď. O tom jsme už také mluvili nejednou. A jak to vypadá – mimo jiné proto, že jedním ze sice únavných a nedůstojných, ale bohužel stále potřebných úkolů nás, lidí kolem literatury, je vysvětlovat, k čemu jsme vlastně na světě (viz i postesknutí Alžběty Stančákové na s. 10) – asi ještě nějakou dobu mluvit budeme.