Podle autorů tu sice lze vypozorovat jisté podobnosti s temnými fenomény 20. století, ale zároveň bychom přitom neměli zavírat oči před rozdíly, které nám napovídají, že se nejedná o pouhé opakování těchto fenoménů, ale o cosi úplně nového, pro co teprve hledáme přesné pojmenování.

Cílem kritiky Lorde je stále znovu a znovu patriarchát se všemi jeho nástroji. K nim patří i určitý druh akademismu, racionality či způsobu gramatiky. Ty, které se opováží proti tomuto systému promluvit, jsou označovány za drsné nebo příliš emotivní.

Lidství pro Koháka ještě obsahuje naději. Máme schopnost – alespoň dle něj – utěšovat bolest. Být součástí nejen běhu, ale i věčnosti.

Jak tedy navzdory těmto národoveckým resentimentům, které opakovaně a s různou intenzitou ožívají, vybudovat evropský stát tvořený rovnoprávnými evropskými občany?

Eisensteinova kniha je však daleka toho být naivní apoteózou lásky, spíše hledá způsoby, jak tuto lásku přetavit do reálných činů ve prospěch vzájemně propojeného bytí na Zemi.

Pro naši celospolečenskou hru na hledání velkých žen jich v této publikaci o vizuální kultuře oné doby objevíme hned několik – a člověk se stydí, že nám to trvalo tak dlouho.

Je to především fundovaně podložená a přitažlivě zpracovaná popularizace obtížných témat týkajících se biosféry.

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

V křoví ležela stará koňská lebka; shýbl se, zvedl ji a obracel ji v rukou. Lehká a křehká. Bílá jako papír. Držel ji vsedě na bobku v podvečerním šeru. Zuby jako z kresleného seriálu se viklaly v čelistech. Švy v lebce jako nepravidelné svary mezi kostěnými pláty. Přidušené šumění písku uvnitř, když ji otočil.

Právě jsem viděl, jak po schodišti přede mnou sestupuje Tola a brblá, protože kostnatý nebožtík klouže po plátěném žlabu nosítek a oholenou lebkou ho šťouchá do ledví. Já jsem byl tehdy rád, že se mě mrtvý nedotýká, a s obtížemi jsem našlapoval a zvedal držadlo, aby mě nebouchalo do kolenou.

V tuhle chvíli bylo podstatné začít. A jednoho dne se to příhodné jméno, ta nejlepší ze všech identit, jež na sebe mohl vzít, vynořilo v oné chvilce mezi probuzením a spánkem, kdy vysněný svět za našimi víčky ukápne něco kouzel do světa, který zříme, když otevřeme oči.

Byl jsem označen za pornografa. Opravdu jím jsem. Slov užívám „lehce“! Mé pero je čisté, přímé a bryskní. Nejsem žádný floutek a nejsem ani libertin. Oslavovat mužnou sexualitu je jedna věc, velebit šukání do zadku, jak to činí jistý markýz, nebo vraha, jak to činí jistá Olympe de Gouges, je věc jiná. Vidíte: Neberu si servítky!

Leda že si na obrazovce s interními zprávami ověřím jednu uspokojivou aktualizaci, připomínající naše nedávné sponzorování projektu Modrá vlna, který spočívá v přirozeném čištění ústí řek tím, že se osadí upravenou koprofilní řasou, co má požrat to svinstvo vypouštěné z pobřežních čistíren odpadních vod.

James Hillman během svého pobytu v Japonsku jednou poznamenal, že Japonci mají sklon k „estetickému řešení konfliktů“.

Kontakt na něj mi dal jeden jeho známý, Petr prý bydlí na středověké zřícenině a šel pěšky do Jeruzaléma. Tomu jsem nemohl odolat.

Vstoupím do prostoru stromu, do zeleného stínu. Dotknu se skloněné větve, dlaní sleduji linii jejího růstu až ke kmeni. Pohladím zakřivení větve, obejmu její rameno. Vytáhnu se nahoru a kmen stromu sevřu koleny.

Lékař je kněz, vykladač tajemství, tlumočník nepochopitelného. Matka vždycky do posledního puntíku plnila lékařovy pokyny a obzvláště pak léčbu jako takovou.

Tento hřbitov byl ale jiný. Vypadal jako fantastická zahrada, v níž se z různě osázených záhonů tyčily náhrobní kameny nebo kříže, jejichž vzájemnost dokládala jednota vybraných květin.

krajina voní hořícím listím
a blahodárným tlením
a noc ji víská ve vlasech
a laská na ztvrdlých prsou
a líbá údolí zatuchlá pradávnými sny

Král se kymácel chrámovou kaplí. Tak jako katedrálu, tak jako kamenný most, tak jako univerzitní haly a jako třetinu města nechal i tuto svatyni postavit jeho zbožný otec, když se rozhodl proměnit Prahu v panovnickou rezidenci a nový Jeruzalém k tomu. Teď, dvacet let po jeho smrti, připomínala spíš Babylon a panovníky měla hned dva.

– Jestliže jsou věci neznámé, pak je neznámý i člověk. Co tady s chválou a hanou!

Městský člověk obývá město jako rak poustevníček svou ulitu. „Kde tedy jsem?“ Jsem ve své ulitě, existuji skrz ni a také částečně díky ní. Dobře to dokládá fakt, že nemůžu ani donést nákup bez použití výtahu, který mě musí pustit dovnitř.

V devadesátých letech představovalo Československo zázrak, který obdivoval celý Západ. Do našeho demokratického vývoje vkládal velké naděje.