Spanilomyslným

Čro-3 Vltava vysílá každé ráno Ranní mozaiku, několikahodinový blok informací, pozvánek, hudby a také drobných rubrik. Jedna z nich se jmenuje BáSnění – jako že „básně“ a „snění“, dvě slova do sebe teleskopicky zasunutá. Název je to rafinovaný a jistě vznikl s dobrým úmyslem, přesto ho považuji za nevhodný. Je v něm zabudovaný despekt, blahosklonná přezíravost vůči poezii i jejím tvůrcům. Pokud nevěříte, zkuste se libovolného živého básníka zeptat, jak mu jde básnění. Plivanec vás jistojistě nemine. Samotný pořad je však vymyšlen moc pěkně: každý týden někdo z kultury (klidně i nějaký básník) vybírá své oblíbené básně, chvíli o nich mluví a pak je přečte. Bývá to podnětné, taková intenzivní pětiminutovka.

Minulý týden přišla řada na Karla Škrabala a stalo se toto: v básni, kterou Karel Škrabal z dobrých důvodů vybral a četl, se najednou ozvalo cenzurní pípnutí. A pak ještě jedno. Myslela jsem, že špatně slyším, ale ne: hned druhý den, když se Karel Škrabal začetl do jiné básně, pípnutí se ozvalo zas!

V záznamu na webu naštěstí žádné pípání není, tam zazní originál piča. Vyplašené pípání tedy muselo přijít až dodatečně – ale je mi vlastně úplně jedno, kdo ho způsobil a jaké vnější či vnitřní tlaky ho k tomu dohnaly. Nemíním se totiž navážet do Českého rozhlasu, má svých starostí dost, a jestliže zavolá o pomoc, bez zaváhání ho poběžím bránit proti komukoliv. Teď ale musím bránit něco jiného, neméně důležitého: nezadatelné právo, ba povinnost básníků (a koneckonců i prozaiků) používat jazyk v celém jeho rozsahu, ve všech vrstvách, v celé jeho škále. Uvítala bych, aby toto právo spanilomyslná veřejnost už konečně nechala na pokoji.

Pojďme si, milí ušlechtilí čtenáři a posluchači, vypípávači a vytečkovávači, pro jistotu zopakovat pár obecně známých věcí, které vám možná v zápalu boje za kultivovanost mluvy, dětí, médií, společnosti a kdovíčeho ještě sešly z mysli:

• Poezie, tak jako jakýkoliv jiný druh umění, nemusí být nutně „krásná“. Není, stejně jako jakýkoliv jiný druh umění, na světě primárně proto, aby vzbuzovala všeobecnou libost. Od toho jsou dekorace.
• V krásné literatuře, ale především v poezii se používá jazyk jinak, promyšleněji než v běžném hovoru či v jiném druhu textu. Ideálně by v básni nemělo být jediné slovo navíc. Na každém slově záleží, každé slovo je mnoha způsoby propojeno s ostatními – jak zvukově, tak významově. Hraje v tom roli dynamika, kontrast, gradace, intenzita, míra expresivity, zvukové i významové asociace a mnoho dalších věcí. Pokud jedno slovo škrtnete, báseň se možná rozpadne. Přestane fungovat, nevyzní tak, jak měla. Čím je dokonalejší, tím větší zkázu takový zásah způsobí.
• Cenzurovat v literatuře tzv. sprostá slova je podobně hloupé, jako třeba zcenzurovat malířům červenou barvu. I to si klidně zkuste – v počítači je to snadné. Vezměte svůj oblíbený obraz a odfiltrujte z něj červenou. Nezmizí jen červená, ale bez její příměsi se změní i ostatní barvy, obraz je najednou úplně jiný. Možná to přežije, ale nejspíš ho tím úplně zničíte.
• Pípáním a tečkováním tzv. vulgarismy jen zdůrazňujete. To znamená, že jim dáváte větší význam, než měly mít. Navíc tím odvádíte pozornost od podstaty. Je těžké v textu neztratit nit, když vám čtení či poslech přerušují hádanky a doplňovačky. Nevím, jak vy, ale já úplně fyzicky cítím, jak mě kultivuje, když si pokaždé musím v hlavě projet celý seznam vulgarismů, které znám, abych správně odhadla zatečkované či vypípané slovo a mohla dál sledovat autorův záměr.
• Neodvažuji se tvrdit, že konkrétní báseň, ze které Vltava vypípla piču, byla až takovým vybroušeným skvostem, ale o to nejde. Možná byla, ale já jsem se to z vysílání nedozvěděla, tak jako se to nedozvěděl nikdo z těch, kdo toho rána poslouchali – neboť celek byl znehodnocen. Ta báseň nedostala šanci. Tedy dostala, ale vzápětí jí byla před svědky zbaběle odejmuta, což je možná ještě horší. Pípnutí jako výraz neúcty k práci dvou básníků a jednoho redaktora, výraz nepochopení a neúcty k poezii jako takové! Zajímalo by mne, kolik kultivovanosti se tím toho dne zachránilo.
• Pokud si nemůžete pomoci, trestejte děti za zbytečná sprostá slova dřepy a kliky, žádejte vypípávání, tečkování a klidně i pokuty za vulgarismy v diskusích na webech nebo v projevech politiků – jen ať si smradi rozšiřují slovní zásobu a snaží se své myšlenky, pokud nějaké mají, vyjádřit košatěji! Básníky a spisovatele tím ale neobtěžujte, neberte jim nářadí, nechte je pracovat! Právě oni totiž na rozdíl od většiny ostatních moc dobře vědí, co činí, když použijí výraz, který vám nejde pod fousy. Jsou to tvůrci jazyka, učí vás (a vaše děti!) orientovat se v jeho zákoutích, ukazují vám jeho hodovní sály, zahrady, pouště, ale i temné uličky, žumpy a smetiště. Nikdo vás nenutí, abyste se v nich hned rochnili, ale proč si lhát do kapsy a předstírat, že neexistují?

Mimochodem, sprostotu ve společnosti pípáním stejně nevymýtíte – ta nejhorší se přece manifestuje jinak než vulgarismy.