Básnická nika

Sklonek letošního května, dvorek Kampusu Hybernská. Švitoříme s Milanem o věcech rozličných, opájíme se opulentními možnostmi, jež nám skýtá čeština, hledáme smysl v nonsensu – dlouhoť jsme se neviděli, a tak je co probírat. Hovořím pyšně o své nové knihovně a líčím, jak si ji, pozvolna a rozvážně, zaplňuju. Tou dobou schází vyplnit poslední oddíl, kam by se ovšem – plácnu nazdařbůh – vešel živý poeta a mohl odtud deklamovat své verše. Hned tu bláznivou myšlenku rozvíjíme, uvoluje se přijet vyplnit ten výklenek, stát se na chvíli privátním, domácím básníkem. Druhý den ráno mu knihovnu fotím a připisuju: „Básnická nika. Kdo tou neprošel, je u mě hovno poeta.“

Vzápětí přichází reakce v podobě básnické miniatury:

Oh shit,
začínám se k vám těšit!
Foot massage a deklamace
bude sranda, bez legrace!

Nějak nám z toho sešlo, věčná škoda. Nika už byla zastavěna, ale pro tvoji show, Milane, bych se ani chvíli nerozpakoval a všechny ty police a knížky zas oddělal…

P. S. Ty tvé dvoje černé levisky stále ještě mám a nosím. Padnou mi – inu, čím dál ulitěji…

• Michal Škrabal, jazykovědec, bývalý redaktor Tvaru

Milan Ohnisko

byl něžný proutník
Na jeho pohřeb
přišlo třináct vdov
a to jen ty
které pozvala poslední milenka
Velká Matka
zůstala doma
Temná Sestra
zapálila les
a Tichá Dohoda
utkala létající koberec
Ten život přec nebyl pitomec
když daroval MU
předivo vztahů snů
inspirativní propast
klubko Múz
a nakonec
i nevědomou smrt

16. 9. 2026

• Viktorie Rybáková, básnířka a výtvarnice

Byli jsme v naprostém hajzlu

Poslední léta jsme s Milanem podnikali večerní výlety směr Modřany – Braník – Jiráskova čtvrť. Onehdy jsme se v rámci procházky ztratili v příbřežních pustinách – kolem jen boudy, budky, ploty, topoly, sportoviště. Asfaltka se změnila v cestu, ta v pěšinu, až zmizela i ta. Motali jsme se v křoví, klouzali ze svahů, trhali si nohavice v maliní, tápali v mokřinách, začalo drobně pršet, byli jsme v naprostém hajzlu.

„Máme celou dobu k dispozici GPS,“ povídá parťák, „ale zvládneme to i bez ní – souhlasíš?“

Tohle byl celý on – proto jsem ho měl rád, a proto mi bude (tak jako spoustě dalších) velmi chybět.

• Emil Hakl, spisovatel

11. září 26 – v mysli –

a zas v tom brně. v osmdesátých pomocní dělníci. a nakonec, byli jsme kdy jindy něco jiného? ani nevim, ty jistě dělník poesie, pomocný až k zaúpění. a nakonec praha, sen brna. jenže to jsou jen čtvrtě, kde žijí lidé, město žádné. včera jsem byl na žižkově, vystoupil z vlaku na hlavním nádraží a šel nahoru, do jakési pracovny, že tě potkám že si mrtvej, a ráno šel jsem dolů. nebyl jsem v praze, jenom na žižkově, uvěřitelně jsi tam nebyl. tak už tomu věřim.

jednou u švandy v brně si byl s olbřímí barmankou nějak v devadesátých nultých, ta bila hosty, óbr prdel a prsa, útlý však pas takže krásná a z českého brodu. přišel jsem do vašeho tokání a vysvětloval jí, že německý brod (dneska havlíčkův) nebyl nijak německý, jen se odtam brodilo k němcům do jihlavy, stejně jako v uherským do uher, a kam v tom českým, ať si domyslí. a říkals mi, takto se s ženami nemluví, a pokračoval v tokání a já zas šel, oslněn ohniskem.

byl jsi v tom tak rozumný, až by člověk nevěřil, že jsi na pravdě blázen. přitom právě ty ženy byly motorem života. při jednom ataku v bílovicích (u brna, jak jinak) narval si si polštář pod triko a řval volejte záchranku, budu rodit. rychlá přijela odvezla tě do blázince na chvilu. až tak jsi byl blízký ženám.

jimi posedlý a protos rozumněl. když jsem začal psát společné texty s dvacítkou a skvělé to bylo, napsals mi, víš, že tě to může stát život? vím, odepsal sem, a za měsíc byly v tvaru. stejně i s tou kreslířkou ten urbex. spíš nurbex teda. prostě si rozuměl.

ještě malý malinký v šedesátých šel sem v pohřebním průvodu za koňma z přibramě na hřbitov ve vysokých popovicách. babky plakaly a řikaly růženo, kdo nám tak teď hezky naseká maso. ona růžena byla řeznice. a tak jsem to cítil i včera, milane, miláno, kdo naseká tu poesii, aby jasná pečeně, kližka na guláš, panenka na grilování. no, o tom se tady bavit nebudem. budou jiní, znalí různých úklon.

tvoje psaní… psal si tak, jak jsem si to představoval, a to ma znervózňovalo, co všechno ještě napíšeš, a co zbude? zalehneš tím svým pořádným břichem všechno, poválíš, napneš těsto z lince do bosny, zatočíš, hodíš na rozpálený plech někde, bude tam hodně sexu a smutná vášeň. však si to přečtite, než.

je jasný, že si musíme zvyknout na to, jak nebýt. nikdo nás to moc nikdy neučil, ale ty s tím svým klímou ladislavem, jaks ho vydával, měls to nějak na paměti, ty nakladateli, vydavateli, prodejče, a smrděl jsi jak vonná tyčinka, kdyžs dělal v alembiku (eso knihkupectví kdysi), tak až tvoje žena s tebou až nemohla spávat, skrz ten svatý vůňopuch, kerýms byl promořený. no však pak byla další, a další, a další

jistý je, jaký to je umřít mladý, se nikdy nedovíme. ve španělsku uvolnit místo k sezení bělovousému donovi je smrtelnou urážkou. už dávno jsme se tam měli odstěhovat, naučit se třeba aragonsky a psát tak odtam pohlednice domů do nejvykřičenějších nakladatelských domů.

jednou si zazvonil v noci, že jsi pronásledován a proseděls noc v kuchyni. pozděj si o tom řekl, žes byl pronásledován hlavně sám sebou. jistý je, žes byl z tlustší poloviny jiný ohnisko než všechna ta ohniska dávaná na odiv v tvých hýčkaných básních, hýčkaných jak ten polštář pod tričkem. prostě si pořád musel rodit. z hlavy ti vyskakovala athéna v plné zbroji, poněvadžs pozřel její matku, znáš ty zkazky o diovi. a ona, sovooká, přesně psala. jasný, žes to nebyl ty, to byl tvůj největší šprým. sám sis rád spíš pospal a pak chodil s ženami po praze a okolí. a občas je pozřel i s jejich athénami. mon ami, sbohem, spíš s hermem, než s diem, ale neodpočívej, žádný in pacem kurva. mír není pro tebe.

• Roman Krištof, básník a publicista

Vešel do jámy lvové

Byl to rok 2021, když Milan Ohnisko s Ivanem Bartošem představovali svou rozhovorovou knihu. Velká akce, všude spousta budoucích úspěšných politiků. Piráti jeli na vlně a těšili se do vlády. Cokoliv se stalo potom, už není podstatné, ale v ten večer se všichni vrhli na Ivana, ohřát se trochu v lesku jeho slávy a třeba i s vidinou nějaké té funkce. Znám se s ním z larpů a z okruhu fanoušků fantastiky, takže jsem do toho světa rostoucí partaje nepatřil a Milan Ohnisko taky ne. Skončili jsme tak spolu u baru, formálně se představili a já nahodil pár vtípků na téma poezie, co si brousím už pár let na Petru Borkovcovi. On mi oplatil komplimentem na mou práci, což člověka z ghetta trochu zaskočí. To víte, brakař a básník, jak ze špatnýho vtipu. Ohromoval vědomostmi, znalostmi všech zákoutí literatury. Každou měl v respektu, žádnou neopovrhoval.

Vzal jsem ho pak mezi své studenty literatury. Moje literární dílna, to není žádná Borkovcova parta, to jsou studenti, co čtou a píšou YA, dark romance, fantastiku, trochu toho upířího porna. Milan vešel do jámy lvové. A během pár minut mu viseli na rtech. Mluvil o poezii, jak poznat dobrou a špatnou, o literatuře, zajímal se o jejich žánry a témata psaní. Mluvil o literárních cenách, o literárních časopisech, ukázal svět, který byl pro mě i mé studenty cizí, způsobem, který do konce naší hodiny setřel všechny hranice. Přišel jako divný básník, odešel s respektem. Nepodbízel se, byl svůj – chytrý, vstřícný, otevřený. Jsem si dost jistý, že člověk jeho formátu s citem a respektem pro všechna zákoutí literatury tu bude zatraceně chybět.

• Leoš Kyša, spisovatel a pedagog

Milancolia

Milana jsem poznal někdy před čtvrtstoletím v Olomouci na skvělém festivalu Poezie bez hranic, který tam pořádal Martin Pluháček a jeho nakladatelství Petrov, kde tehdy Milan pracoval a zároveň mu tam vycházely první knížky plné skvělých existenciálně ironických rýmů s občasným přesahem do melancholické (či vlastně milancolické) polohy. Proběhly tuším celkem čtyři ročníky, já se zúčastnil prvních tří. Festival trval vždy pět dní a byl plný básníků a spisovatelů z celého světa. Kromě autorských čtení to samozřejmě bylo také o pařbách. Oblíbeným podnikem literátů byla hospoda Ponorka. Tam jsme se nakonec všichni sešli, a to i s Milanem, který si tehdy ještě alkohol neodpíral. Že měl k němu osudový vztah, je patrné i z jeho veršů a kromě těch pitek a kocovin v nich zachytil i cesty do odmašťoven. V kavárně Řetězová jsem pak byl na křtu knihy Býkárna, kterou Milan napsal s Ivanem Wernischem a Michalem Šandou po hospodách, přičemž ten titul skutečně vystihuje obsah. Pak mi Milan na několik let zmizel. Když jsme se opět shledali na nějakém čtení v Praze, připadal mi jiný. S alkoholem skoncoval, nastoupil do Tvaru na pozici redaktora pro poezii a stal se z něho takový „zenový pán“. Alespoň já jsem tak tehdy vnímal jeho fyzickou i mentální proměnu. V Praze jsme se vídali už jen málo a náhodně, většinou na nějaké literární akci. Občas mě požádal o básně do Tvaru nebo odpovědi do ankety a ze zaslaného měl vždy radost. Letos jsme si psali, že bychom mohli udělat poznávací výlet. Milan totiž bydlel v Doudově ulici, která je kousek od Sinkulovy, kde měl domov surrealista Pavel Řezníček, jehož jsem navštěvoval, a chtěl se tam podívat. To už teď bohužel nestihneme. Je mi to moc líto. Odpočívej v pokoji, Uršulíne.

• Viki Shock je básník, spisovatel a výtvarník

_______________

OLGA STEHLÍKOVÁ

O Milanovi

Milan patřil mezi nečetná světla mého života a používat v souvislosti s ním slovesa v minulém čase je pro mě nadlidský úkol. Musím se pekelně soustředit, abych to svedla, a stojí mě to nemístné úsilí.

Byl, ne, je to můj nejbližší přítel mužského pohlaví, můj nejbližší. S nikým jsem se za celý život nenasmála jako za těch pár let, po která jsem ho mohla mít, různou měrou, ve svém životě. Nebyl to smích běžný, ale ten vzácný, kdy nemůžete popadnout dech, kdy vás bolí břicho a nejde to zastavit. Taky ten, kdy je vám pěkně úzko a smějete se pichlavě a pískavě, trochu to přeskakuje a sami to nechcete slyšet. Nebo ten bublavý, hrudní, když se posmíváte. Nebo to byl smích užaslý, když nemůžete věřit, že je tohle možné. I ten pubertálně trapácký. Prskavý a vyprsklý, i ten, kdy vám tečou slzy a musíte vzdychnout, vydechnout a pak se vysmrkat. Nejčastěji to byl smích na hranici pláče, kdy víte, že to, čemu se smějete, je tak děsivé, že se musíte, můžete jen smát, abyste nechcípli strachy a otřesením. Takový smích zní, jako když řežeš pilou, kape jed a brzdí vlak.

Právě takové byly i Milanovy básně, protože – myslím – právě takhle vnímal svět – a tak taky žil. Kdo v jeho poezii spatřoval bohapustou, ledabyle náhodnou legrandu, rozšafnou absurditu a košilaté veselíčko, byl docela mimo. Ty básně jsou vážné a záleží v nich na každém jednotlivém verši a nuanci. Jsou hrůzyplné, nekonečně věcné a jsou o nekonečném děsu věcnosti, o nekonečnu. Není na nich nic libovolného. Musíte se smát, abyste z nich nezdechli. Je to ten smích s úzkostí, se skřípotem zubů, ten pisklavý, hýkavý a rozpačitý, co se špatně poslouchá. To byla také jedna z hlavních Milanových tváří, ta šíleně, k zešílení veselá. Měl ale ještě spousty dalších. To, co Milan psal a žil, uměla být ledová, jedová groteska.

Byl to skvělý, nesnesitelný člověk. Až pak a až proto taky skvělý a nesnesitelný básník. Neustále balancoval, pořád na hraně, těsně za hranicí. Stále pokoušel, co se snese, jak daleko lze zajít, pokoušel Něco každý den, s umíněnou nesobeckou sebestředností. Bylo v něm cosi unikavého, uzavřeného a nedostupného, čehož si jistě plně užívaly jeho partnerky. Představuju si, jak ho doháněly a nikdy nemohly dohnat, jak je doháněl k šílenství. Jak asi bylo možné, jak bylo nemožné ho milovat. Jak se o něj člověk neustále bál, jak obohacující a zraňující byla jeho přítomnost coby osudového muže. Jak se vysmekával a prchal, jakou láskou přetékal, kolik toho plnou náručí dával. Jaký byl krásný. Jakožto jeho přítelkyně, čistě a pouze (což je nevhodné slovo, jelikož právě tento typ vztahu je unikátní a je mnoho, ne-li nejvíc), jsem měla tu nepochybnou výsadu, že jsem zažívala výlučně Milanovu skvělost, protože takový je rámec přátelství.

Milan je velejemný hrubián. Neznám druhého tak senzitivního, tak křehkého a rozbitného člověka, takového urputného držáka a něžného drsoně. Tak klidného nerváka. Tak harmonického vzteklouna. Tak eticky uvědomělého člověka, co by s takovým gustem překračoval všechna myslitelná pravidla. Člověka tak vysokého morálního kreditu, schopného ovšemže bez mrknutí oka úplně čehokoliv. Tak upřímného a pravdomluvného sedmilháře. Tak vřelého přítele s velehorou ledu uvnitř, která neustále roste a hrozí roztrhnout. Milana, distingovaného džentlmena s odporem k nízkosti, banalitě a vulgaritě, který se neštítí žádné prasečiny. Milana, který neřekne sprosté slovo, protože nejsprostější jsou ta, která sprostá nejsou, a ta sprostá jsou hnusná a postrádají eleganci. Toho hypochondrického pána, co vydrží tolik bolesti, utrpení a strádání. Člověka, co toho moc přežil, a přitom nesnese skoro nic, nic ze života. Člověka temné vášně, který se umí koupat ve světle absolutní nevinnosti. Přítele, co skvostně mluví, ale stejně skvostně taky naslouchá. Muže nezvladatelných pudů, tužeb, poživačnosti a všelikého závisení, jenž je mocný vytrvalého odříkání, důsledné sebekázně, disciplíny, soustředění, a takové lehkonohé riskantní hravosti, takových bláznovství, takových odskoků do jiných realit. Muže – rozmilé čisťounké děcko, Miláně; muže – nerudného a nedůtklivého starce, mladíka sněhobílé špíny. Naivního mudrce, nikdy chytrolína. Kluka, který umí žasnout, vostřílenýho chlápka, co ho nic nezaskočí, lovce vzrušení. Velkorysého kamaráda, milujícího tátu, vroucného partnera. Milan byl příliš něžný, křehký a citlivý pro tento svět, narodil se pro jiný a věřím, že teď v něm je.

Milan pohrdal konzervativismem, ale uměl být i docela konzervativní. Zbožňoval podivnosti a dokázal se chovat úplně normálně. Milan se dokázal stejně tak dlouze usebírat klášterním stylem jako úplně se urvat ze řetězu. Byl pro každou špatnost, ale pouze pokud byla dobrá. Na stará kolena konečně zažíval svobodu a samostatnost. Zjistil, že to nejen dokáže, jakkoli se toho bál, ale že to dokáže hravě, levou zadní, a získá tím křídla. Uletěl na nich. Nikdo by ho nedokázal zadržet.

Milan se uměl nadchnout krásou i ošklivostí a zůstat v němém úžasu a ohromení, ne nepodobném tomu dětskému. To se týkalo lidí, přírody nebo měst, zejména přírody, zejména lidí, hlavně měst. Zbožňoval výlety, obzvlášť pokud přinášely hnusnou krásu a čistou špínu a něco uboze důstojného. Zánik, který pořád žije. Ideálně je-li v něm notná příměs vzrušujícího nebezpečí a dobrodružství. Proto jsem ho tak snadno přivedla k urbexu, už ho žil a dělal dávno předtím. Nejvíc ho přitahovala místa, kde se to propadalo, kde nebylo zábradlí, kde chyběly schody, kde shora něco padalo, kde kapal jed, kde to páchlo a tlelo. Místa, která se dala pokoušet. Kde se dala nasávat smrt, ale ještě ne, skoro, těsně, málem. Kde to žilo, ale jinak než tehdy. Kde se dalo vylézt až nahoru nebo slézt úplně dolů.

V přírodě potřeboval všude vlézt a všecko prošmejdit jakbysmet. Přebíhali jsme spolu dálnici, málem se utopili v příliš silném proudu řeky, kde se Milan musel vykoupat, na Poldovce jsme se skoro propadli střechou, v Kolbence taky, utíkali jsme přes koleje, lezli domů k bezdomovcům a do nejrůznějších zákazů vstupu a vjezdu, za zdi, závory, závěsy, zábory a zamčená vrata.

Ve městě musel do kanálu, do tunelu, do sklepení a na střechu, do nočních končin. Balancovali jsme nad různými propadly a propastmi. Všechna ta směšná, uboze důstojná, děsivá místa – jen tam se nejspíš mohl pořádně nadechnout.

Ze stále stejných důvodů fascinovali Milana lidi na okraji: feťáci, dealeři, kurvy, veksláci, gambleři, kriminálníci, nedostupní tajuplní pracháči tam nahoře, bezskrupulózní kariéristi. Lidi bez domova, lidi, co spadli. Lidi tonoucí ve zlatě. Periferie a dolní patra. Jak ti lidi z okraje uměj na tom okraji mistrovsky balancovat! Jak v tom svedou chodit. Jací to jsou profesionálové, řemeslníci zahrávání si! Blížit se smrti, a pořád žít. Od nich, z takových míst, se dalo nejlépe odrážet k věcem duchovním tam nahoru, o kterých se nemluví a nepíše. Všichni ti směšní, dojemní, uboze důstojní, děsiví lidé.

Do lidí taky uměl vlézt, vyšplhat do nich a ponořit se do nich: až nahoru, až úplně dolů. Milan měl lidi velmi rád, někteří ho i autenticky fascinovali: uměl se jimi, ženami i muži, zejména ženami, nechat plně okouzlit a unést. Milana lidi otravovali, nedali mu pokoj, byli furt. Milana lidi srali. Milan byl lidmi často bytostně zklamáván. Patřím k nim. K těm, od kterých Něco čekal, ale ono Ne, ono Nic. Nejvíc Milana umělo otrávit, pakliže se ukázalo, že jste ve skutečnosti nudní, opatrní, úzkoprsí a ustrašení, jakkoli jste ho napřed čímsi okouzlili. Obtížně snesitelné podivíny a mašíbly, ohnivé hysterky, bonvivány a haury s bájnou lhavostí snesl podstatně lépe než ty, co se zoufale přetvařovali, překotně se snažili, na něco si hráli – ne aby pobavili druhé a sebe, falší a mindráky získávali, po čem prahli (obdiv, slávu, uznání), samožerné monologné egomaniaky, manipulativní tužebníky po moci a hlavně, hlavně lidi nudné, šedé, zmrtvělé. Ti ho uráželi a štítil se jich. Měl lidi rád. Byl obdařen vybroušeným citem pro osoby, pro jejich povahy. Trefoval se neomylně, odhaloval je i obhajoval, žasl nad nimi a divil se jim, omlouval je a nemohl jim odpustit. Měl pro ně porozumění, čas, úsměv, obdivná slova a vybranou pochvalu a povzbuzení, i když byli neomalení, obyčejní a hloupí, banální a trapní. Nepřesní, nevýstižní a nedokonalí – jako tento pokus popsat Milanovu osobnost. Milan miloval život a nesnášel ho. Život ho zabíjel.

Nyní se tedy ukazuje plně Milanova skvělost; teď vysvítá, kolika lidem pomohl a pomáhal, kolik lidí mělo díky němu dojem, že jsou mu blízko, že jsou jeho skuteční, jediní přátelé. Měl mnoho vzácných darů, a jedním z nich byl dar dávat druhým pocit, že jsou, pro něj a pro tento svět, v tuto chvíli a navěky, jediní. Že jsou jedineční, dobří, výjimeční – že je vidí a že jsou mu blízko, blíže než ostatní. Dával lidem pocit, že jsou důležití a mají smysl. Že to tu má smysl. Nemyslím jen ty desítky básníků a básnířek, které dovedl ocenit, dopřát jim, aby byli slyšeni. Uměl v lidech vyvolat životnost, životaplnost: přimět je k nejrůznějším bláznivostem a extravagancím, vydolovat z nich svěžest, divokost, důvtip a vtip, učinit je pro sebe i pro ně samotné vzrušujícími osobnostmi, přimět je k psím kusům, strhnout je k životu. Vedle něj se druzí překonávali. S ním si připadali lepší, než byli. Dokázal je přimět, aby byli lepší skutečně, aby byli lépe skutečnější. To vše, jako by to byl jejich nápad, jejich přirozenost. Dával druhým pocit výjimečnosti a velkoryse jim poskytoval prostor, aby si ho s ním směli užít, bez ohledu na světonázor nebo poetiku. Ten prostor, tu sílu a sebevědomí jim dával ze sebe. Musel pak být strašně vyčerpaný. Musel být pořád smrtelně vyčerpaný.

Tobě, vám, jemu, jí, jim a tobě taky. Vzácný, skvělý, příšerný, příšerně skvělý Milan mi umřel.