JAKUB ŘEHÁK

Děkuji ti, drahý Milane!

Podobně jako se člověk učí cizímu jazyku, musí se naučit smrti svých blízkých. Tuto větu napsal Léon-Paul Fargue v knize Haute solitude a já na ni v posledních dnech myslím čím dál častěji. Nyní už tuším, že jazyk jménem „smrt blízkých“ bude patřit k „studijním povinnostem“ po zbytek mého života. Smrt Milana Ohniska mne z různých důvodů hluboce zasáhla. Předcházela jí smrt mého staršího bratra Vladimíra, který zemřel v letos srpnu ve stejném věku jako Milan. Tajemství smrti nelze rozřešit a blízkého člověka, který je náhle navždy nepřítomný, nelze navrátit z říše pomalu mizejících vzpomínek, které kupodivu začínají blednout od okamžiku, kdy se dozvíme, že bližní zemřel. Přesto některé vyvstávají. S Milanem jsme v pravém slova smyslu blízcí přátelé nebyli, nechci předstírat, že jsme se dobře znali, vídali jsme se jen občas, přesto jeho ztrátu pociťuji jako fatální. Milana jsem si velmi vážil jako básníka i jako neuvěřitelně pozorného a pečujícího redaktora. Kolikrát jsem posílal do Tvaru text po termínu, Milan trpělivě čekal a po přečtení textu hlavně chválil, případně přidal přesné a pertinentní postřehy, které textu pomohly. Milanova osobnost byla v pražském literárním prostředí všudypřítomná a dávala vyvstat pocitu, že svět je ještě v pořádku a věci jsou na svém místě. Milana si pamatuji jako bystrého a šarmantního společníka s velmi uklidňujícím až mazlivým hlasem, který musel především na ženy působit velmi přitažlivě. Ostatně Milanovy verše jsou často plné palčivě pociťované erotiky, kterou jsem však vnímal takřka v duchovní rovině. Důležitost ženské figury byla pro básníka evidentně enormní. Něco jako když Gustav Meyrink v románu Zelená tvář napsal, že muž nikdy nemůže překročit „most života“ sám, potřebuje k tomu ženu, družku. (V jedné Milanově básni na sebe taková žena bere podobu princezny zakleté do mouchy. Je v tom velká ironie, snivost i stín zoufalství).

Před šesti lety jsme spolu připravovali některé texty pro číslo Tvaru věnované Stanislavu Dvorskému. Velice dobře si to pamatuji. Bylo to během covidu a bylo zjevné, že nastává zas „jeden z dalších konců světa“, který pociťuji i v dnešních dnech. Milan byl zasažen skutečností, že těžce nemocný Petr Král stačil odevzdat svoji anketní odpověď i zredigovat báseň svého celoživotního přítele, ale než dané číslo časopisu vyšlo, zemřel. Milan tuto přátelskou oddanost až na samotný práh smrti považoval za jedno z velkých tajemství, které si podle svých slov bude pamatovat celý život. Zvláštní fatální atmosféra léta roku 2020 dávala Milanovým slovům nesmírně melancholický přídech a já se na ně nyní se smutkem znovu rozpomněl. Naposled jsme se s Milanem viděli v pivnici U Rudolfina v pátek 21. srpna ve společnosti Bohdana Chlíbce, Erika Lukavského, Pavla Rajchmana, Miloslava Topinky a Petra Zavadila. Ten večer se z nebe spustily biblické průtrže mračen, husté šňůry deště bičovaly chodníky, auta vjížděla do mohutných kaluží. Ještě před pár dny byla všude vyprahlá „pustá země“, nyní se Praha proměnila v rozmočené království. Milan setrval celý večer – jak u něj bylo obvyklé – u minerálky, ale občas jsme vyrazili ven si zakouřit. Déšť byl hustý, ostrý a nemilosrdný, proto jsme s Milanem museli vzít zavděk nepříliš prostornou nikou domovního vchodu, kterou od ulice dělila hustá opona deště. Kouříme a občas něco prohodíme, dešťové kapky nám stékají do brýlí i cigaret. V jednu chvíli – pod dojmem nedávné smrti mého bratra – říkám Milanovi, že se vše proměňuje, nic není stálé, očekávat stálost ve světě nelze a člověk se musí naučit „čelit neznámému“: myslet na to, že zítra se může přihodit cokoli. Milan vydechne kouř a odpoví, že i jemu se podobný pocit poslední dny přehrává na mentálním jevišti, ale že to nevnímá fatálně, ba naopak, přijímá to a je s tím srovnán. Byl jsem Milanovi vděčný za tuto spřízněnost, ale jeho smrt vyťala mým úvahám rázný políček. Nechci to považovat za proroctví, zdálo by se mi to neuctivé, přesto mne zachvátil pocit nevyslovitelného tajemství, které obestírá odchod každého člověka. Když jsem si nyní pročítal Milanovu poezii z poslední doby, měl jsem dojem, že některé jeho verše jsou až „buddhistickou přípravkou“ na smrt. Milan, zdá se mi, nebyl nihilista, ale představa světa jako „Velkého Nic“ je v jeho poezii přítomná. Zdá se mi, že mnohá jeho báseň je svědectvím o rozsudku, který toto „Velké Nic“ vynáší nad životem každého z nás. Některé básně pokládám takřka za záblesky z druhého břehu, které Milan dokázal zachytit během svých putování temnou sférou, ale vždycky se nakonec z těchto „nadoblačných“ poutí vrátil a svá vidění zaznamenal na papír či do počítače. Jen tentokrát ne. Tentokrát už zůstal v „zemi snivců“, na druhé straně.

Dokud autor žije, mnohdy vnímáme jeho tvorbu „jen“ jako jeden z paprsků bohatého životního spektra. Teprve po smrti se perspektiva svým způsobem zúží, ale zároveň rozsvítí jasnějšími barvami. Milanovu poezii nyní vnímám jako poezii člověka, který s představou smrti nejspíš vstával i uléhal, ale přesto, když smrt doopravdy přišla, stojím před touto skutečností v rozpacích a němém pohnutí. Však to Milan píše v básni „Noční plavba“: „Že by smrt mohla přijít tak tiše?“ Zjevně ano. Mohla. Milanova smrt tomuto verši bohužel dodala mimořádnou pádnost. Podobné věty se stávají velkou záhadou, na kterou neexistuje odpověď, záhadou, na kterou se spíš jen neustále odpovídá, ale nikdy neodpoví zcela. Milan už tedy není. K jeho poslední knize, tak příznačně nazvané V nebi, jsem mu napsal: „Je v ní erotický běs v barvě letní oranžové a zelené (to jsou barvy, které mi hned naskočily), ale jsou v ní rovněž stíny, co vylézají zpoza zdí a straší. A pak tvá forma, kdy si můžeš prakticky dělat, co chceš, a vše slyšíš – všechny rejstříky řeči. Líbí se mi i její koncentrovaná střídmost, co se týče délky. Takže ti, drahý Milane, děkuji.“ A tak bych i skončil tuto vzpomínku: Děkuji ti, drahý Milane!

(Autor je básník, esejista a editor)

_____________

Jakub Řehák: Dvojnásobný soumrak (elegie)
Památce mého bratra Vladimíra (28. 3. 1966 – 12. 8. 2026) a Milana Ohniska (16. 7. 1965 – 2. 9. 2026)

Co jsme to viděli v písku?
Viděli jsme svět. Svět pod dunou. A horký písek
Po kterém kráčely naše žhnoucí paty.
V ohnivém písku, který spálil náš svět.
Měli jsme svět v kolenou a očekávali drobnou zvěř.
Ale teď. Lesklé papírky. Dívej se. Vítr je zvolna žene
Po opuštěné potápějící se duně lázeňské kolonády.
Slunce dopadalo na opěradla laviček
A na nich seděli ti, kteří byli odpařeni.
Čekají. Na koncert. Nikdy nepřijde.
Dívej se na stín, přetínající sluneční zem.
A spatříš rozhovor s bohem.

Přijde bůh v ohnivém písku. V písku, který nám
Žhnul pod chodidly. A kdyby on, ohnivý,
Po probdělé noci řekl: sejmu z něj utrpení,
Jeho ohnivá střeva proměním ve tvá,
To ty budeš hořet v útrobách, tvé tělo se bude otřásat
Tak silnou bolestí, že už nebudeš moci mluvit ani mlčet,
Nebudeš schopen ulehnout a budeš sledovat,
Jak tě vlastní tělo požírá. Co bys řekl? Přijal bys?
Vykoupil bys ho? Po písečné duně běžel stín,
Svou černí na chvíli zchladil hořící okamžik.
Smrt – volání do noci. A kdybych přišel do pokoje
Ozářeného modrou nocí a řekl: vyměním tvoje zdravé
Tělo za jeho tělo trpící. Přijal bys? Vyměnil bys je?
V dálce se průvanem otevřely dveře a zase přivřely.
Měl jsem čas na rozmyšlenou. Na své provinilé ne.

Z jezerního ostrova doléhala hudba zpoza lesa.
Hudebníky jsme nespatřili, ale kovový zvuk
Lesních rohů se nesl kolem jezera.
V písečných dunách pláže jsme zaslechli
Pozdrav jednoho bílého loučícího se světa.
Vlaštovka prolétla rychle po vodní hladině
A trochu své peří orosila. Jinak se nestalo nic.
O kus dál se parník propadal do bahnité vody jezera.
I v písku lze naslouchat všemu, co přichází
Z tohoto loučícího se světa. Modrý pozdrav.
Co jsme to viděli v písku?
Rozházené umělé nehty. Vějíře plastu. Vyhaslé konfety,
Co ještě včera působily oheň v srdcích návštěvníků
I na vzduchu altánků.

Přestup do věčného času. Ano. Sklouzni pohledem
Z tekuté obrazovky a uvidíš oranžovou zář
Na stěně pokoje. Z ní odvozuj svůj klid a tlukot svého srdce.
Podívej se, jak světlo po parketách kreslí bílou plochu.
Z obrazů na stěně se stávají zrcadla.
Nikdo do věčnosti vstoupit nechce. Naopak.
Chce být rozptýlen ve virtuálním odpadu virtuálního světa.

A až se okno smrti otevře. A do pokoje vstoupí večer.
Kdo nás bude zkoušet ze tmy? Nakonec je člověk
Sám se svou propocenou peřinou.
Pes ti do očí nepohlédne. Nebo ano. Když se zadíváš.
Nebo poslouchej, jak pod tebou vzdychá žena.
I v této chvíli probíhá čas, kterému se snažíte utéct oba.
A na vrcholu už vás má. Ve své moci.
Žena. Její smělý krok, co ohlašuje budoucího muže.
Jestlipak i ona se svou hebkou kůží bude vyhubena?

Vyhubení je každodennost. Podobá se staré dobré Anglii.
Vyhubení je ospalý zapadákov. V soumraku se množí ruce,
Kterými už nic neuchopíme. Soumraky a skleníky.
Odpolední káva. Kdo se to prověsil skrz nebesa chvíle?
Dvojnásobný soumrak. Zatmění v barvě oranžové kávy na nebi.
Je to jen oblak nevědění, který pronásleduje naše ruce a prsty.
Když vozidlo narazí do sloupu. Nelze odhadnout kdo za volantem sedí.
Nelze si uvědomit, co se to doopravdy přihodilo.
Realita je nečitelná jako les pozvolna přecházející do noční chvíle.
Nevíme, kdo proti nám stojí. Jeho úmysly
Jsou maskovány po tisíc let kultivovanými gesty.
Ach bílá hvězdo. Roztanči svůj žár.
Roztanči svůj žár do sítnic i projíždějícího vlaku.
Ať nás večer ovládne a sesadí barvu piva z nočních zřítelnic.
Město se ještě někdy podobá tváři, kterou jsem nepotkal.
Až přijdou dny ochlazení, narodí se příští lidé v krémově šedých pláštích.
Oblak nevědění přesto dál přetrvá nad zídkami.
A mladá dívka vstupuje rozhodným krokem do představy pohlavního života,
Který se nachází ve ztrouchnivělém prošlém nebi
Podél opuštěných telegrafních drátů, jejichž pohled
Zcela dominoval našemu dětství.
Kdo překročí noční les, překročí temnou část svého mozku.
Nedělní dveře, když se zabouchnou, mají už jiný témbr
Než dveře pondělní. Kovová modř se mísí s nafialovělou červení.
Jsme tu, jsme uvnitř. Zlověstné straky odpočívají a chystají
Černou kroniku, která se rozhostí v zemích odpoledního hmyzu.

Čeká se. V neděli. V sobotu zvuky času tolik nedoléhají.
Čeká se na zprávu. Kdo bude spát pod zlatým sluncem?
Koho hodina utrpení zadrží v kuchyni?
Kdo sedí v pokojíku plném horka? Kdo pojídá švestky na balkoně?
Ve vysokém horku někdy víří povětřím slzy.
Horké vagóny se natahují jako znavení levharti. A čekají.
Natáhni ruku pro sklenici. A odříkej desatero odpoledního horka,
Co na tebe cení zuby. Všichni jsme byli přestěhováni do veřejných kotců
A soukromých kanceláří. Čekáme. Jsme čekatelé na vyhubení.
Nejprve konzumenti. Pak vyhubení. Brzy se z povětří utvoří
Zvláštní meteorologický jev. Dvojnásobný soumrak.
Písečný červ horkého odpoledne.
A umírající bojuje. Křičí.
V jeho hlase je tisíckrát znásobený sten mučeného těla.
A žena se plíží jako odposlouchávací zařízení.
Čeká se. V neděli. Na sms zvěstování, které nás probudí
Do konečného žalu. Do předzvěsti vlastní smrti.
Společenství nočních konfet. Už čeká. Na nás.
A bratr tam leží. Slyším jeho hlas. Zkroucený bolestí
A ptám se. To už je ono? Tak se umírá?
Ne, nejsem tam. Jen si to představuji. Tak se umírá?
Jako když se zkroutí bolestí tvář. Zkroutí se hlas.
Když se umírá. Když přichází smrt. V pokojích je zakázána hudba.
Čeká se. Nakonec je to zrada. Tělo nás zradilo.
Čekali jsme, že bude věčně naše, a ono odpočítává čas.
Čas proniká do střev světa, do střev uvnitř nás
A vytváří v nich malé dírky, kterými proniká čas.
A právě tak praskliny uvnitř srdce má na svědomí čas.
Čas vyplňuje naše tělo. Neřekli to nikomu z nás.
Rilke. Ten věděl, že když je nakažena krev,
Je s ní nakažen i čas těla, který se náhle chová
Jako splašené zvíře. Když je nakažena krev,
Srdce je hvězda pod útokem. Bílá hvězda smrti.
Plní čas srdce, které se podobá Raflézii, jihoamerické květině,
Červené s bílými tečkami. Takové je nakažené srdce,
Které nám propůjčuje nakažený čas.
A až se ze srdce stane veliká bílá hvězda,
Čas z těla beznadějně uniká, aby zas zamířil jinam.

Čeká se. Raflézie. Falešná květina v srdci.
Umělý květ vyjmutý z chlapcova břicha.
Přesto jako kdyby odpovídala jeho skutečné podobě.
Když je otrávena krev, má v sobě miliony
Drobných bílých teček, kterými zaplavuje svět
Jednoho nevinného srdce. Proměňuje se hlas,
Který je zkroucený bolestí. A chce hovořit o ztracené nevinnosti
V srdci zaplaveném bílou vánicí.

Co jsme to viděli v písku? Kynula nám ruka pouště?
Někdo musí zachránit svět před apokalypsou srdce.
Co z nás zbylo? Jen otisk ve větru,
Jen trhající se cár oblečení v tropickém vedru.
A když tělo zemře? Myslíš, že se tisíc součástek duše
Odpaří spolu s ním? Tisíc zkroucených hlasů
Vykřikne v jediném posledním němém mlčení?

______________

ONDŘEJ HANUS

Text k večeru Tvaru 10. 9. 2026, věnovanému památce Milana Ohniska, toho času zesnuvšího a srdce přemnohá takto rozesmutnivšího

Měl jsem tu dnes číst vlastní básně. Pozval mě samozřejmě Milan, dramaturg těchto večerů a samozřejmě redaktor poezie v Tvaru, v kteréžto roli zde otiskl hned několikrát ukázky z mých básínek, přičemž mi soustavně dodával podporu a ujištění, že to nejsou úplné pitomosti – a takto prosím činil již od dubna roku 2007. Těšil jsem se hlavně na to, že se zase uvidíme…

Dostavit jsem se dnes nedokázal – rána jeho absence je dosud příliš otevřená, nezašitá, rozšklebená, bolavá. Posílám tedy alespoň pár neuspořádaných slov, vzpomínek – a básní raději jeho samého.

Tu první, ze čtvrtstoletí staré sbírky Obejmi démona!, by ostatně nebylo nezáhodno povinně recitovávat před každým autorským čtením (včetně těch mých):

POEZIE

Poezie
se mně líbí
jenom moje vlastní
jiná vůbec

Svědčí to o tom
jaký jsem

vznešený 

Jenže Milan měl čas i na ty naše – Poésie…
Poprvé jsem mu napsal v dubnu 2007 – e-mail z koleje Jednota, v kocovině bezmála fatální, leč post-opiciálně hravé, ba až šaškovské. Psal jsem mu o jeho sbírce Love!, na jejíž zadní obálce se nacházela jeho někdejší e-mailová adresa. Sdělil jsem mu tehdy mimo jiné, že „mě její čtení donutilo vypnout kompakt s AC/DC“. Pokládal jsem to tehdy zřejmě za velkou pochvalu. Milan odpověděl s laskavostí sobě vlastní:

„Milý pane Hanusi, vy posloucháte AC/DC? Tomu jsem nikdy nepřišel na chuť, ač mám dvě kamarádem přepálená dvd z koncertů; proti takovým Led Zeppelin mně to přijde jako jen velmi slabý odvar. Ale onen kamarád mne ujistil, že jsem tu hudbu nepochopil, s čímž ochotně souhlasím.“

Tak jsme se hned na začátku dostali od A až k Z – od AC/DC k Zeppelínům. Poslední dny mi proto v hlavě naskakuje střídavě „Highway to Hell“ a „Stairway to Heaven“. Ať už je Milan kdekoliv v téhle abecedě, tady chybí.

O měsíc později mi napsal, ať svoje sonety nenechávám v šuplíku, a doporučil mi, kam je poslat. Do Welesu. Kde následně časopisecky vyšly moje první básně a po čase i má první sbírka. Vloni s nadšením pomohl k prvním otištěným básním též mé milé, Aničce, to jest Anně Szappanos. Chtěl jsem je dnes konečně seznámit… A takto pomáhal a otevíral cestu k inkoustem potetovanému papíru mnohým a mnohým.

Tohle si chci pamatovat vedle všech těch básní: že měl čas na cizího člověka, neznámého troufalce, pitvořivého adepta slova a na jeho texty přetékající patosem, na jeho kromobyčejně drzý e-mail – který mimochodem končil slovy „Zn. nebuďte sračka.“ Milan však dobře pochopil, že to není urážka, ale pouhé připomrknutí, nadějeplné vyznání ze sdílené radosti z ohýbání jazyka, z nutkání jazyk pokoušet a být jím pokoušen – a klidně i pokousán. Chci si pamatovat, že mě tehdy neodbyl. A že se díky němu k těm básním odvážili i další lidé ­– nejen jako čtenáři.

Naše poslední e-mailová výměna se týkala surrealismu. Milan mě přizval do aktuální ankety Tvaru a ptal se: „Odnesl jej čas, anebo jej vnímáte jako stále živý, oplodňující proud?“

Odepsal jsem: „Ahoj Milane, děkuji za přizvání, zamyslím se a zkusím cosi vymyslet. Napíšu.“

A on na to: „Díky, Ondřeji, těším se na tvoji odpověď.“

Chtěl jsem mu napsat, že surrealismus není ani živý, ani mrtvý – že je nemrtvý. Doufal jsem, že ho to pobaví. Ha, ha. Už jsem to nestihl. Závěrka byla patnáctého září. Myslel jsem, že mám čas.

Téhož dne jsem se ho v dalším e-mailu ptal, jestli bude přítomen na tomto večeru: „Budeš tam? Buď…“ Odpověděl, že bude, a připsal: „Těším se na shledanou.“
Já taky, Milane. Ještě pořád.

Ve sbírce Milancolia se nachází báseň „Smrt“:

SMRT

Počké! Fajnovó
mám v garáži!
Já pro ňu zandu!

Otevřel vrata
a spatřil Smrt

Čekám tu na tebe!
pravila slavnostně
Kurva uhni
du pro fajnovó
tak nezavazé!

A Smrt uhla
a nezavazela více

Na tomhle konci bych teď trval.
A nakonec ještě jednou „Poezie“. Tentokrát z poslední sbírky, která se – ach, bohové – jmenuje „V nebi“. Je v ní zase jeden básník. Jen už má trochu jiné starosti:

POEZIE

Byl pozdní večer. Zpoza mraků vystoupila luna a na zdi zahrady se mihl luzný stín. Začínající básník se za ním rozběhl.

U angreštů ji dostihl. Chtěl jí dát hubičku, ale zuby jí cvakaly jako past. S hrozivou silou ho svalila do trávy…

Zalehla ho, že sotva dýchal. Srdce mu zběsile tlouklo a krev se v něm vařila. „U všech svatých, pusť mne!“

Cosi zavrčela a prokousla mu krk. Luna zmizela.

Oh, do prdele – ten název: „V nebi“. Nakonec tedy přece jen ti Zeppelíni. Ti z konce abecedy. Nu dobrá, Milane, vyhráls. Jen bych se tu s tebou o ty AC/DC raději ještě chvíli přel…

Chybíš tu.

Tvůj
oh

____________________

NORBERT HOLUB

Tak zrovna tohoto básníka…

Asi poprvé jsem se s Milanem Ohniskem potkal, když jsem si koupil knížku Zápisky extatikovy z jeho nakladatelství, šlo o úryvek z díla Ladislava Klímy a zaujala mě mimo jiné vynalézavou obálkou.

Nakladatelství G se ale dlouho neudrželo (kdo by si taky kupoval knížky…). V Hostu pak Milan publikoval polemickou recenzi a zároveň se objevil jako svébytný básník a redaktor v Petrovu u Martina Reinera. Debutoval v roce 2001 básnickou sbírkou Obejmi démona!, jejíž verše prozrazují bytostný smysl pro humor (často černý) a zálibu ve formální hravosti, vše podbarveno pesimistickými tóny. Celkové vyladění mi bylo hodně sympatické, stejně jako autor sám, se kterým jsem se sešel na jeho večeru na brněnské Skleněné louce v Místogalerii (jde mimochodem o prostor, který vypadá od roku 1996 stále stejně).

Po druhotině Vepřo knedlo zlo vyšla básnická sbírka s rafinovaným názvem Milancolia a to už pro mne byla přesvědčivě kniha-událost, kde se ke slovnímu sebeironickému hračičkářství přidala silná nota melancholická a existenciální, respektive prosákla tam zespodu a vzniklý amalgám byl vesměs hutný, ostrý a jiskřivý jako diamant.

Následující Love! a Azurové inferno ukázaly trýzeň lásky a peklo zde i tam, tam i tady, a zároveň i bezuzdný a horečnatý pokus učinit odvrácenou stranu Z/země snesitelnou anebo alespoň méně hostilní. Earth! Breath!

Později, již v pražské etapě, se vynořil vyrovnanější nadhled nad denními i nočními zvířaty světa, expresivní výkřiky se ztlumily, ztišilo se i nervní volání do hloubi temného lesa! Huu!! Stejně tam nikdo není, možná tam nejsou ani ty příšery, co tam pořád straší. Jenom děti rostou jako stromy. A v noci, když padne tma, se les rozšumí čerstvými skřeky a rozpovídá se až hrůza. Člověk nemůže usnout, a když se mu to konečně podaří, nejde mu se z té noční můry probudit.

Jako reálný, opravdový disident měl Milan morální právo zpočátku převzít i typickou českou undergroundovou poetiku primitivizujících intelektuálně-hospodských říkanek, jejímiž zakladateli byli Egon Bondy s Ivo Vodseďálkem, a rozvinout ji do své vlastní podoby (podobně jako učinili Ivan M. Jirous, Fanda Pánek, Vít Kremlička a další). Obzvláště nyní, kdy přesvědčivě zdokumentovaná para-literární hlásičská produkce legendárního EB mnohé čtenáře asi odradí od toho, aby vnikali do Bondyho myšlenkových procesů, je tvorba jiného výrazného básníka spjatého přirozeně s (post-)undergroundem ještě důležitější, než se jevilo před několika lety (nemluvě o tom, že Milan Ohnisko již reagoval na odlišný vnější svět nežli klasičtí androši). Dalším velkým vzorem pro Milana byl Ivan Wernisch, autor zdánlivě sice veselící se, ale nakonec spíše zádumčivý, byť hravý a vyhrávající.

Při redigování příspěvku nebo knížky (pro Petrov, Větrné mlýny, Tvar atd.), jsme se vždycky dobře, rychle a dělně domluvili a pobavili.

Přestěhování do Prahy jako by fyzicky potvrdilo ono základní psychické rozpětí mezi smíchem a hrůzou (Praha je hlavním městem české grotesky). To veselí ovšem bylo také obranným prostředkem boje proti úzkosti, strachu, depresi, zmaru a nicotě. Ve druhém městě republiky, tj. v Brně, přeci jen někdy vanou patetické vichry z jihu a neplešatým básníkům čechrají romantické háro, o básnířkách nemluvě.

Jednou na MAČi při Milanově čtení seděl v prvé řadě Pavel Kohout a dělal si pilně poznámky do bloku, ale zjevně zapisoval nějaké své myšlenky o něčem úplně jiném… Chápal jsem, že jako bývalý traktorový básník má Kohout asi k poezii nyní hodně daleko, ale zároveň jsem si v duchu říkal: Pavko, když už ses trmácel až do Brna, tak zrovna tohoto básníka by sis nejen mohl, ale i měl poslechnout!

Bohužel předčasně se loučíme nejen s naším kamarádem, přátelským souputníkem, invenčním a vytrvalým redaktorem, ale troufám si alespoň za sebe říci, také s jedním ze zásadních českých básníků pro 21. století. (To by se musela přihnat smršť géniů anebo nadlidská záplava vygenerovaných super-písmenek seslaná na nás umělou inteligencí, aby tomu bylo jinak.)

Když jsme na sebe s Milanem kdysi narazili v jedné hospodě, sděloval mi s radostí, že jeho syn sám od sebe přenesl přes silnici žábu, aby se jí něco nestalo, a že je to vlastně víc než poezie. Nebyl bych tak skeptický k poezii, ale samozřejmě ani k obratlovcům, věřme, že se nakonec počítají i dobré básně, i ty dobré skutky…

,,Netrpím nouzí jinačí než tou svou
Andělé smrti houpou mě houpy hou“
– Azurové inferno, Brno 2009

Autor je básník, esejista a překladatel