Jaký je váš vztah k surrealismu? Odnesl jej čas, anebo jej vnímáte jako stále živý, oplodňující proud?

Osudový a stále vřelý. Loni jsem byl v Katalánsku, kde jsem konečně navštívil Divadelní muzeum Salvadora Dalího v jeho rodném Figueres, a také jeho dům se zahradou v zátoce Port Lligat u městečka Cadaqués. Byl to takový návrat na počátek, protože ze surrealismu to bylo Dalího výtvarné dílo, jež jsem poznal jako první už v dětství. Tehdy jsem se domníval, že to byl právě on, kdo surrealismus vymyslel. Až později jsem zjistil, že to bylo trochu jinak. Letos jsem byl zase v Paříži na výstavě Leonory Carringtonové. O obou zážitcích jsem napsal do Přítomnosti.

Pokud mi někdo vyčítá, že jsem od svých dadaisticko-surrealistických počátků na poli poezie zběhl k rádoby humoristickým prózám, tak před pár lety mi Petr Štengl vydal knihu Půlnoční Rapsódie: Noční můry a jiné živé sny z let 1995–2023, kde to surrealismem místy až přetéká.

Co se týká surrealistů, jež jsem poznal osobně, posílám pozdravy Ivo Medkovi Kopaninskému, Pavlu Řezníčkovi, Petru Královi, Standovi Dvorskému a Pepíkovi Jandovi.

• Viki Shock, básník, spisovatel a výtvarník

Ha, konečně se mne někdo zeptal na můj názor! (Asi toho někdo už i lituje.)

Tak teda: řekla bych, že bez surrealismu, toho nadvědomí zapojeného na podvědomí, plného pokoutní, bludné fantazie, není poezie.

A vůbec. Jestli je se surrealismem konec, pak je se vším konec, vlastně na mě svět takhle působí, samý hladomor a tragédie, začínající vztekem, poezií slov, rostoucími jak hrůzný živý plot, řazený za každý nádech s vůní noci v plicích.

I můj levý palec je surrealista, každým srpnem na jeho bříšku vyjde jak půlměsíc zamračený, už dávno zmizelý otisk už dávno zmizelé jizvy, staré tak dvacet let. Dvacet srpnů. A pravý palec na sebe bere mlhavý obtisk téže zmizelé jizvy z levého palce. Tak se oba palce surrealisticky radují, že jizva po říznutí o plechovku dávno zmizela.

Za mne, i s palci, je surrealismus „lidský obtisk prstů: papilární linie, plná nociceptorů pro dotek, tlak i bolest“ (AI).

A taky je to síla snů, síla nespavosti.

• Yveta Shanfeldová, básnířka, spisovatelka a překladatelka

Nechci být v poezii příčetná, ale ani surreálná tím předžvýkaným a jednotvárným analogonovým způsobem. Co je vůbec dnes surrealismus a co byl kdysi? Kdysi revoluce vědomí, dnes konzervativní a pohodlné sebeurčení. A přesto, surrealismus stále cosi – znamená v širším slova smyslu, snad i lehce metaforicky. Zažila jsem také, že může být označením dehonestujícím. Pro jakýsi otevřený festival v New Yorku byly mé básně příliš „surrealistické“ a bylo mi doporučeno, ať se zabývám každodenností a sociálními problémy ve stylu novinových článků. Moje realita je za realitou. To je zřejmě dáno mým psychickým ustrojením. Možná jsem se stala fanynkou Davida Lynche příliš brzy a předčasně jsem pochopila, že některé věci jednoduše ani nemá smysl se snažit racionálně pochopit. Snad ani intuitivně: jisté věci prostě jsou a lze se jim obdivovat, nenávidět je nebo je prostě jen pozorovat. Setkání s Lost Highway bylo pro mě zásadní: pouštěla jsem si VHS z půjčovny mnohokrát za sebou. Pak už jsem nikdy nebyla tou nerdkou, která je tolik pyšná na svůj intelekt. Surrealismus má v sobě setkání s temnotou, z níž nás ani ta nejchytřejší hlava, ani žádný politický program nezachrání.

• Jana Orlová, performerka, básnířka a výtvarná teoretička

Hodně by mě zajímal rozdíl v odpovědích, kdyby se česká literární obec měla vyjádřit, jaký vztah má ne k surrealismu, ale k dnešním surrealistům, kteří se stále pravidelně scházejí v pražské kavárně Montmartre. Komu bude doopravdy chybět jejich časopis Analogon, tiše ukončený letos na jaře po sto sedmi vydaných číslech? Koneckonců, uvidíme, jestli někoho vůbec napadne, aby se v této anketě o surrealistech kolem Františka Dryje sám od sebe zmínil. Já k jejich skupině přivádím řeč proto, že mi kdysi „pokazila“ slibný příběh. Je až komické, jak jsem si na začátku devadesátých let chtěl surrealismus pro sebe přivlastnit – při každé příležitosti na něj přísahat, ale přitom si vybírat jenom to, co se mi hodí, a hlavně to slovo používat jako zaklínadlo proti všemu, co je mi protivné. Ale byla tady skupina lidí, kteří mi v tom překáželi. A to, že překážejí, dnes vnímám jako jejich největší přínos. Včetně toho, že se dokážou citáty z Bretona, Teigeho a Effenbergera velmi obratně vymezovat proti všemu, co dělá někdo jiný než oni sami, a ani se nesnaží nijak zvlášť zakrývat, že přijetí do surrealistické skupiny cítí jako druh privilegia. Ale snad to nevyznívá tak, že je za to chci kritizovat? Kdysi jsem určitě chtěl, ale dnes si jich vážím právě za to, že na ně dřív nebo později nepříjemně narazí každý, kdo by byl schopen slova surrealismus užívat pro cokoliv, co se mu zrovna zlíbí. Surrealismus nevznikl proto, aby se hodil k čemukoliv.

• Jaromír Typlt, básník, esejista, editor, výtvarný kurátor a performer

Můj vztah k surrealismu je vztahem poněkud neposlušného dítěte k otci a prošel či stále ještě prochází různými fázemi, které však nepřestávají kroužit kolem těch poloh a výrazů jemu vlastních, jež považuji za určující pro mé nejniternější vnímání, chápání a prožívání okolní skutečnosti, včetně onoho smyslu pro tajemství, které je schopný surrealismus v té nejkonkrétnější podobě probouzet. Navzdory často sporným ideologickým klišé, která, alespoň pro mne, zůstávají postupně opuštěná jako nepotřebné kufry u cesty, to podstatné ze surrealismu trvá a ožívá v uchovávání určitých hodnot, jež lze spatřovat i v dnešních projevech jednotlivých surrealistů či osobností, které měly či mají k němu blízko.

Zmínil bych v této souvislosti – pokud jde o básníky – například již zemřelého francouzského básníka Pierra Peuchmaurda či přinejmenším o generaci staršího Alaina Jouffroye. Nelze přehlédnout, pokud jde o české surrealisty, zejména poslední sbírky Františka Dryje, též poesii i kresby Aleny Nádvorníkové či v neposlední řadě zcela ojedinělou, výrazově i myšlenkově bohatou sbírku Distrikt borovic Jakuba Řeháka, básníka blízkého okruhu, v níž autor vtělil imaginaci přímo do „možností“ skutečnosti, jež ho znepokojuje, obklopuje „tady a teď“.

To, co z projevů surrealismu – a je jedno, zda jde o poesii, výtvarný výraz, či jen pouhý nález, postřeh nebo gesto na rušné křižovatce, parádní pro příští spiklence – zůstává dodnes určující a živé, je převážně napětí mezi konkrétním a abstraktním, obrazným a pojmovým myšlením. Vtělené do „obrazu“ v celé své autentičnosti, se smyslem pro konkrétnost a hmotnost věcí, zneklidňujícím humorem i zaklínáním tajemství vede od výbuchu smíchu k „exaltaci vlastního bytí“, obnovuje nejen naši senzibilitu, ale i pohled na skutečnost v celé její konfliktnosti. Surrealistický básník skutečnost nepopisuje, ale jazykem a obrazy vytváří, spíš než o básnický proslov jde o jakési mnohovrstevné zaklínání, které může být v některých momentech stejně zneklidňující a inspirativní jako rozhovor zaslechnutý za zdí. André Breton kdysi napsal, že surrealismus není ani škola, ani sekta, ale „v nejúplnějším smyslu slova dobrodružství člověka a reality vtahujících se do společného pohybu“. Je to hodně, či málo? V dnešním světě docela dost.

• Jan Gabriel, básník, překladatel, autor koláží a publicista

ROZŠÍŘENÁ ODPOVĚĎ

František Dryje

Tato otázka se objevuje periodicky – ve Francii od roku 1924 a u nás od roku 1934 až podnes. Pokládají ji především ti, kdož z principu dospívají zhruba každých deset let k definitivnímu závěru, že „surrealismus je mrtev“. Konstatujme, že už sama tato konstatace odpovídá na poslední větu otázky – bez ohledu na mé skromné mínění – kladně. Znamená totiž, že fenomén surrealismu je explicite už více než sto let stále znovu a znovu kulturní i nekulturní veřejností vnímán jako „až dosud“ existující a zjevně funkční.

Ponecháme-li však stranou obligátní „hrobaře surrealismu“ (ale i jeho sympatizanty), a věnujeme-li pozornost tvůrcům, kteří se sami za surrealisty považovali či považují, zjistíme, že někteří z nich si obdobnou otázku po celé období (sebe)kriticky kladli a stále kladou. Tentokrát ovšem jako implicitní složku vývojových proměn sdíleného surrealistického názoru, potažmo způsobu tvůrčího myšlení a vyjadřování. Vlastně se dá říci, že právě aktivní přístup k této otázce je jako surrealisty legitimizuje. Na rozdíl od milionhlavé armády prostých surrealistických epigonů a plagiátorů.

Jsem členem surrealistické skupiny od roku 1979 a na onu otázku tedy odpovídám (povětšinou „na kladně“!) již téměř padesát let. Přiznám se, že mě to unavuje, zejména v onom vnějším, zpravidla ideově deformovaném hrobařském plánu. Rozhodl jsem se proto odpověď tentokrát lehce kompilovat či kolektivizovat, a sice v plné shodě se surrealistickým pojetím kolektivity založené na synergii výrazných individuálních přínosů: svým způsobem namátkově, byť nikoli libovolně cituji vedle svých vlastních poznámek (vyznačeny tučně) též z kontextu vytržené výroky několika českých surrealistů, jichž se dopustili během posledních dvaadevadesáti let. Kdo chceš, možná nahlédneš jejich niternou korespondenci a inspiraci, stínující odpověď na akutní podobu oné věčné anketní otázky. Kdo víš své, necháš tak jak tak na hlavě:

Surrealismus není uměleckou školou. – Surrealismus není estetika a nevyznává žádnou estetiku. Neexistuje žádná ortodoxie surrealismu. Neexistuje jednotné slohové surrealistické tvarosloví… – Pokládám surrealismus a) za konečnou etapu ve vývoji Umění, protože strhl přehradu mezi autorem a jeho objektem, a b) zároveň za začátek nové epochy, kde […] na surrealistické základně, zaujímající všechen lidský duševní život, se soustřeďuje úsilí poznat jeho „temné síly“ a nalézt pro ně takové podmínky, které by umožnily jejich nejprudší rozvoj ve prospěch osvobozování člověka. – Domníváme se, že poesie, která stála výrazně mimo oblast surrealismu, že poesie, které byly všechny snahy surrealismu cizí, není moderní poesií v plné autentičnosti. – I když v ideologickém profilu surrealismu lze zjistit mnoho proměnlivého, i když stanoviska z roku 1924 jsou v mnoha ohledech vzdálená dnešním, je to proměnlivost živých otázek a dobového zbarvení jejich formulací, nikoli proměnlivost principů. […] Neslábnoucí přitažlivost surrealistické myšlenky svědčí přinejmenším o tom, že otázky, jichž se svým pronikavým způsobem dotkla, jsou příliš závažné a žhavé pro člověka v dnešním světě, než aby mohly být násilně autonomizovány a redukovány na oblast umělecké problematiky. – Mnohem víc si v tomto směru slibuji od přímé a zevrubné autokritiky dosavadních surrealistických hledisek, i těch, která se k nim více či méně přibližovala, a to nejen v konfrontaci s jejich dobovými podmínkami, ale především s našimi dnešními zkušenostmi, jež nepochybně postaví do nového světla základní surrealistické pojmy (svobodu, lásku, poesii, revoluci aj.). Neděsím se této konfrontace, i když si od ní mohu slibovat jen málo povznášejícího. Ale právě to málo bude o to cennější, čím víc bude ve své reálnosti inspirující. To, co může být dnes povznášející, je na nás, abychom zjistili. Je třeba uvnitř surrealismu provést dalekosáhlé přehodnocování hodnot. – Bretonovo perspektivistické heslo ze třicátých let „změnit svět (Marx), proměnit život (Rimbaud)“, bezpochyby plně rezonuje s tehdejším šířeji sdíleným avantgardním pohybem a étosem. Zároveň ovšem platí, že surrealismus je – a od počátku byl, obdobně jako umění samo – definován jako fenomén nadčasový. Je tedy historický i ahistorický, a v tomto smyslu se avantgardním, časově omezeným -ismům a plánům vymyká, resp. je popírá. V této principiální podvojnosti a ambivalenci tkví i dnes jeho sotva zničitelné kouzlo. – Effenbergerovu fenomenologii imaginace snad lze číst také jako projev snahy o přehodnocení pojmu skupinové „programovosti“ prostřednictvím obecnějšího pojmu smyslu, případně smyslu dějinného, vývojového či zastřešujícího. Jestliže surrealistická tvorba a činnost byly nejpodnětnější vždy v tom, jak dokázaly ustanovený smysl podvracet odhalováním smyslu vyššího, magického a nevědomého v konvenčním významu samém a skrze něj samotný, potom se zde možná nabízí cesta pro nové čtení, přebásnění a přehodnocení principů surrealistické fenomenologie. – Nemohu zde opomenout zmínit Bretonovu větu z Manifestu surrealismu (1924): „Záleží jen na člově­ku, aby si cele patřil, to znamená, aby uchovával v anarchickém stavu každým dnem hrozivější tlupy svých tužeb. Poezie ho tomu učí.“¹ To, co Bre­ton říká, je vlastně paradoxní: cele si patřit totiž znamená nikdy si cele nepatřit, protože uchování našich tužeb v jejich anarchickém stavu bude vždyc­ky znamenat, že zůstanou pro naše vědomí něčím radikálně cizím (symbolicky nepřevoditelným a ne-reprezentovaným), co nám nikdy cele patřit nebude, čemu však – abychom si uchovali pocit vnitřní živosti, tvořivosti a naplňující smysluplnosti (abychom „si patřili cele“) – nemůžeme přestat naslouchat a být vůči tomu otevření. – Breton kdysi řekl: „… dnes se všeobecně uznává, že surrealismus významně přispěl k utváření moderní senzibility. Navíc se mu podařilo, aby se jeho škála hodnot, pokud ji nedokázal plně prosadit, aspoň brala seriózně v úvahu.“² Surrealismus zde a nyní nemá jiné ambice. Tváří v tvář sebe ohrožujícímu postfaktickému a postpravdivému světu nemůže přestat naslouchat skrytým pramenům (nejen) lidského života. A možná právě zde, v (sebe)kritickém a mimoutopickém prohlubování imaginací podstatně spoluutvářené hodnotové škály, se otevírá jedno z možných východisek z bludiště slepých skvrn dnes vševládné moci hyper-technokracie. Surrealisté nesporně přispěli k odhalení jednostranného zbytnění osvícenského Rozumu: Breton shledává (ve shodě s hermetickou tradicí a s náhledy freudovské psychoanalýzy) smrtelné nebezpečí v oddělení takzvaně rozumových sil a hlubokých vášní, které se vzájemně ignorují: „Samozřejmě jedinou možností bylo postavit se přemrštěným pretencím takového rozumu.“ ³ Proč by dnešní stejně jednostranné a povětšinou nekorigované umělé klonování rozumu-inteligence mělo fungovat jinak? Nikdo neví. Jen lidstvo, stále znovu se neomylně mýlící – ve své pokrokové a dnes opět i zpátečnické (bez)naději –, vstupuje v protisměru do jízdní dráhy tohoto umělého zjevení: anděla zkázy padlého na mostu Inteligence.

Autoři citací: Karel Teige (1934, 1953), Vratislav Effenberger (1953), Mikuláš Medek a Emila Medková (1953), Stanislav Dvorský (1968), Vratislav Effenberger (1976), Roman Telerovský (2025), Šimon Wikstrøm Svěrák (2022), František Dryje (2026).

Autor je básník, esejista, editor, v letech 1994–2025 šéfredaktor revue Analogon