Měj prosím na paměti
Pokaždé, když čteš báseň
měj prosím na paměti
že
Ptá se mě (telefonicky)
proč život tolik bolí
a já odpovídám:
To vážně netuším
vezu ti ale
sto tisíc cigaret
a cisternu campari,
má lásko
Jazyk se sám od sebe
několikrát vyplázl
Poté jako tučňák odkráčel k autu
A všichni mu tleskali
Na rozdíl od lidí
má jazyk svobodnou vůli
A teď tu sedím
(podle německých filmů pro pamětníky a Karla Jaromíra Erbena)
I
Ach ne! Gertě se pokazila pračka. Also zatelefonovala panu instalatérovi, aby jí přišel
pračku opravit. Sotva zavěsila, někdo zazvonil. Byla to její kamarádka Hilda.
„Můžu se u tebe osprchovat?“ zeptala se Hilda. „Ale to víš, že ano,“ odpověděla Gerta.
II
Zatímco se Hilda sprchovala, přišel pan instalatér. Ten má ale velikánské kotlety… A
ten knír!
III
Hilda vyšla z koupelny. Na nahé tělo si tiskla ručník. Když uviděla pana instalatéra,
usmála se. Také pan instalatér se usmál. A usmála se i Gerta.
Vtom Hildě spadl ručník na zem a Gertě se rozevřel župánek. „Hostina může začít!“
zatleskal pan instalatér a začal tancovat.
IV
Já tam tehdy taky byl; jedl jsem a pil i tancoval. Ale špatně mi při té hostině posloužili.
Dali mi skleněné střevíce, papírový kabát a máselný klobouk.
Jak jsem se při tanci zahřál, máslo se rozpustilo, papír se roztrhal a sklo bylo napadrť.
Also mě nabili do děla a vystřelili. Přiletěl jsem až sem za stůl, a teď tu sedím.
Ctitel
I
Už nebudu sám, řekl si odhodlaně.
Zapálil si cigaretu, otevřel okno a vyhlížel ženu milého úsměvu a retů lahodně
pootevřených.
Ženu na celý život.
A hele, támdle de!
II
Zamáčkl cigaretu o parapet, vyběhl z domu a počal ji sledovat.
Až se ohlédne, vyznám jí lásku, těšil se.
III
Slunce už dávno zapadlo, a ona stále šla.
IV
Minuly týdny, měsíce, léta.
Na smrt znaven, šel jí v patách věrně jako stín. Cítil její vůni, slyšel její dech.
V
Náhle si položil dlaň na srdce a skácel se k zemi.
Žena se konečně ohlédla.
Poslední, co uviděl, byl milý úsměv a rety lahodně pootevřené.
Pokaždé, když čteš báseň
měj prosím na paměti
že
Z rukopisu poslední, dosud nevydané sbírky, kterou autor před smrtí uspořádal. Sbírka vyjde letos v listopadu v nakladatelství Aula.
foto archiv redakce
Surrealismus není uměleckou školou. – Surrealismus není estetika a nevyznává žádnou estetiku. Neexistuje žádná ortodoxie surrealismu. Neexistuje jednotné slohové surrealistické tvarosloví… – Pokládám surrealismus a) za konečnou etapu ve vývoji Umění, protože strhl přehradu mezi autorem a jeho objektem, a b) zároveň za začátek nové epochy, kde […] na surrealistické základně, zaujímající všechen lidský duševní život, se soustřeďuje úsilí poznat jeho „temné síly“ a nalézt pro ně takové podmínky, které by umožnily jejich nejprudší rozvoj ve prospěch osvobozování člověka.
Generační střet mezi autory tu určitě je. Je evidentní, že u mladších básníků často – neříkám vždycky – hraje v poezii prim spíše ideový či ideologický postoj než práce se slovem. Nedivím se vůbec těm postojům. Každý vyhraněný postoj je lepší než žádný nebo zdánlivě žádný. Nestrannost je vždy jen domnělou nestranností. Poezie ale není věcí stran, poezie je všestrannost, je to přírodní rázová vlna.
Ale bez legrace – vidím to blbě. Kombinace nevyzpytatelných a nebezpečných osob, jakými jsou Trump a Putin, klimatické změny a tak dále, to je opravdu třaskavá směs. Bojím se války. Bojím se, že válka se z Ukrajiny převalí do Evropy, která na ni není dostatečně připravena, a Trump nás v tom nechá.
Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.
Když recenzuji sbírku poezie, vždycky se ocitnu u psaní obrovských úvodů, ve kterých si stěžuji na nedostatek české poezie přeložené do italštiny. A pak mi pro samotnou sbírku, kterou mám recenzovat, pokaždé zůstane málo prostoru. Možná jsem trochu posedlá.