Že je Stanislav Dvorský básník-myslitel, jsem odkrýval postupně. U Stanislava bylo téměř vše nutné odhalovat jemně, spíše poodhalovat, a to právě pro onu hutnost a masivnost odhalovaného. Byly to místy až chirurgicky přesné blesky jeho zjitřené imaginace, které mě o tom přesvědčovaly. Existenciální mravenčení všech trhlin a torz jeho básnického vidění. Později se k tomu přidávaly i lakonické poznámky, které tento elegantní muž trousil v naší tehdejší redakci Tvaru. Čas od času nás poučil o Teigovi, jindy o Apollinairovi a ještě jindy třeba o Medkovi. A vždycky to udělal nenuceně, s jiskřivou vlídností v oku. Bylo to nezapomenutelné.

Pak jsem četl jeho esej Nevědomí a básnický objev, která vyšla původně v Malvernu v roce 2016, a bylo to krystalicky jasné. Osmisetstránkový svazek Mezi spodními proudy, shromažďující esejistické, kritické, teoretické a příležitostné texty Stanislava Dvorského (1940–2020) z více než půlstoletí, pak jen ukazuje šíři jeho intelektuální reflexe a umožňuje nám spatřit v jeho úplnosti mimořádného autora, jednoho z největších básníků naší řeči.

Název svazku je přesný jako geometrie pavučiny. Dvorský se pohybuje ve spodních proudech, mezi flórou a faunou vznášející se v tajných vodách imaginace: zajímají ho nevědomé motivace, sen, obraz, touha, úzkost, náhlé přesuny významu, ale také skryté předpoklady teorií, estetických programů a intelektuálních společenství. Jeho esejistika podezírá zřejmé. Za deklarovaným postojem hledá nevyslovenou příčinu, za teorií zkušenost, za básnickým obrazem rozvířený pohyb psychiky, jenž předchází výkladu.

Krásně je to patrné v magickém souvětí v textu „V pařížském ateliéru Toyen“ z roku 1969: „Vrací se jen některé sny a svědectví střepů o nejbludnějších cestách citů ve světě, který se stal kdysi v dětství nepřítelem a před nímž je možné neztrácet se v melancholické samotě jen díky ironické zbrani, skryté až k nerozeznání v motýlu-masce kočky nebo v masožravém úsměvu sklánějícím se nad ženským účesem.“ (s. 285)

Je to pozoruhodná věta i proto, že na ní lze sledovat Dvorského myšlení v malém. Obraz není izolovaný estetický objekt. Vede od Toyenina díla ke snu, od snu k dětství, od dětství k pocitu ohrožení světem a odtud zpátky k obrazu, který se náhle ukazuje jako ironická zbraň proti melancholii vidění. Estetické a psychické nelze oddělit. Dvorský ovšem umělecké dílo neredukuje na psychický symptom. Obraz má svou autonomii proto, že zkušenost transformuje. Motýl-maska kočky nejsou traumatem ani jeho ilustrací. Jsou novou skutečností.

Tato transformace zkušenosti v obraz patří k velkým tématům jeho myšlení. Ještě přesněji ji Dvorský zachycuje v textu „Nesnadný básník Vratislav Effenberger“. Vztah básníka a dějin nefunguje tak, že by „doba“ poskytla básníkovi téma, které následně zpracuje:

Sama konfrontace lyrické citovosti s realitou pohnuté doby se totiž v nitru básníka neklade jako otevřený (a obecný) intelektuální problém, nýbrž děje se neskonale intimněji, vskrytu jako subtilní emocionální hra – hra neustálých proměn a záměn, neklidná a potenciálně výbušná, ‚atematická‘ nebo ‚polytematická‘; hra, jejímž prostřednictvím existenciální zkušenost jedné konkrétní básnické osobnosti transformuje zneklidňující stav světa do nejistoty zcela odlišného druhu a řádu: do znepokojivé imaginativní struktury určitého básnického textu.
s. 103

Mezi světem a básní nevede dálnice. Dějiny se v básni neobjevují nutně jako dějiny. Projdou básníkem a podstoupí existenciální proměnu. Společenské se stane intimním, intimní imaginativním, imaginativní jazykovým. Výsledkem není zpráva o skutečnosti, nýbrž „znepokojivá imaginativní struktura“ nového bytí.

I proto se Dvorský tak vytrvale vrací k psychoanalýze. Psychoanalýza pro něj není zásobárnou několika floskulí, jimiž by bylo možné vyložit báseň. Je spíše zkušeností s bytostnou neprůhledností lidství. Dvorského vlastní zkušenost s psychoanalýzou i jeho účast na neoficiálních psychoanalytických seminářích za normalizace nejsou jen životopisnou kuriozitou. Patří k samotné struktuře jeho myšlení. Je fascinující sledovat, jak přirozeně se v těchto textech potkává básnická zkušenost s psychoanalytickým poznáním.

Odtud vyrůstá jedno z nejsilnějších témat knihy: básnický obraz jako způsob poznání. Poezie není ilustrací poznání; sama je poznávacím aktem. A tento akt se uskutečňuje v řeči, která se překračuje, překlápí, přetavuje v objev bytí. V Nevědomí a básnickém objevu čtu magickou formuli této události:

Poezie postupuje po úzké vrcholové cestě – z té formule (tak frapantně blízké formulím Havlíčkovým) je zjevné, do jaké míry si je psychoanalytik vědom, že proměna samotné bytostné řeči je niternou událostí krajní povahy.
s. 427

Úzká vrcholová cesta. Těžko lze nalézt výstižnější obraz pro Dvorského myšlení. Akrobatka poezie balancuje na hraně. Na jedné straně pád do beztvarého proudu asociací, těch přízraků ze dna propasti, na druhé chlad racionalistické oceli, deklamace řeči, která se bojí ponořit do nevědomí. A básnický objev mezi nimi rozpažený do slaného větru. Téměř v rovnováze.

Poezie je „niternou událostí krajní povahy“. Básnický objev se odehrává v jazyce, ale směřuje hlouběji než jazyk. Dvorský je zvláštní typ „racionalisty iracionálna“. Čím temnější je předmět jeho zájmu, tím přesněji o něm chce uvažovat. Wanda Heinrichová má pravdu, když jej v doslovu k posmrtně vydaným básním Pozastavené stmívání označuje za moderního alchymistu.

V tomto kontextu se ještě jinak jeví Dvorského vztah k surrealismu. Mezi spodními proudy není oslavným pomníkem hnutí, k němuž Dvorský patřil. Naopak: jednou z intelektuálně nejzajímavějších vrstev knihy je jeho kritický rozhovor s vlastní tradicí, zejména s Karlem Teigem a Vratislavem Effenbergerem. Podobně jako jeho milovaný básnický bratr Petr Král ani Dvorský surrealismus nikdy tak docela neopouští, ale odmítá jej proměnit v uzavřený systém. To, co bylo původně revoltou imaginace proti ztuhlému vědomí, se samo nesmí stát ztuhlým vědomím.

Mezi spodními proudy není snadná kniha. Osm set stran textů vzniklých mezi lety 1964 a 2019 nelze číst na jeden zátah. Ne vše má stejnou relevanci. Některé polemiky nesou stopy situací, které už nemusíme znát, některé intelektuální spory zestárly, jinde se Dvorského potřeba precizovat může proměnit téměř v obsedantní kroužení kolem předmětu jeho zájmu (byť veskrze sympatické povahy). Monumentálnost svazku je jeho předností i překážkou.

Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení. Vedle sebe se ocitají texty o poezii, surrealismu, výtvarném umění, psychoanalýze a nevědomí; co bylo rozptýlené v čase a prostoru, se tu začne vzájemně prolínat a osvětlovat.

Košatý svazek tak odhaluje básníka-myslitele zkušenosti poezie, jaký má u nás jen sotva obdoby. Mezi spodními proudy je víc než ediční počin, je to dokument myšlenkové odvahy vydat se do divočiny neznáma s citlivými tykadly a intelektem nabroušeným jako katana za zimního rána. Toto myšlení je velké, protože je odvahou k radikálnímu nevědění, v jehož zákrutách číhá básnický objev.