Editor knihy Jakub Řehák už samotným shromážděním a uspořádáním těchto textů vykonal nesmírně záslužnou práci. Jakubova oddanost jeho básnickým učitelům mě dojímá. Právě díky ní můžeme Dvorského vývoj poznat v dosud nevídané šíři. Pětapadesát let Dvorského psaní umožňuje sledovat nejen jednotlivé postoje, ale i kontinuitu tohoto neobyčejného způsobu myšlení.

Tato něžně subversivní kniha je sama velkým emancipačním tahem. A soudě dle obrovského a bleskového úspěchu na německém trhu i evropskou literární senzací.

V papírovém domě lze být šťastný, lze tu mít „zvláštní radost žít“ (s. 61). Tato citace verše velkého italského lyrika dvacátého století Sandra Penny vyjevuje, že radost z poezie je zvláštní radostí z žití. Kučeru a Pennu propojuje jemná melancholie, která prostupuje jejich básnické světy, i ten místy „japonský“ charakter jejich výrazu, i když se ho každý z nich zmocňuje po svém.

Abychom si knihu mohli užít, musíme přistoupit na vícehlasost, která se tu podle „paví logiky“ proplétá. Dlouhé, výpravné, „filmové“ básně střídají drobná pozorování východního střihu (viz oddíl „Svlačec a slza“). Autor se zde nevyhýbá ani momentům bolesti a hrůzy.

Neboť touha je nakonec tím, co vede k plodnosti, a tedy tím, co tenhle básnický svět drží celý pohromadě.

Grotte obepíná živé i mrtvé ve strhujícím básnickém aktu. Básně tak nevšední síly můžou vzniknout jedině, pokud milujeme život a neobáváme se tolik jeho konce. A umíme toto rozpětí slovem rozeznít.

Nevím, zda jsem kdy v české poezii četl silnější verše o vědomí smrti. A ani nevím, zda jim zcela rozumím – vím jen, že zasahují pomyslný terč v prázdnu.

Tak tedy smíření. C. G. Jung pod vlivem alchymistů definuje individuační proces a jeho cíl – ono stávání se celistvým – coby vědomé smíření protikladů v hlubinách bytostného Já. Ohnivá poezie Svatavy Antošové, toť individuační pouť jednoho života proměňovaného v oheň ryzí poezie!

Když čtu Webera, mám podezření, že rozumí smyslu a zdroji poezie lépe než řada současných básníků. Poezie je pro něj manifestací přírody samé.

Šnečí rohy a pařáty
těžce se mi dýchá
já se dvěma penisy
a kozlí hlavou

Rozpouštím vlasy
skoro nedýchám

Pan Vidlička oplodnil paní Wu
v broskvovém sadu při západu slunce.
Volavky bílé vzlétly k rudému soumraku,
jako když vystřelí z pušky a nůž rozkrojí mraky.
Devět měsíců od oplodnění, na den přesně,
porodila paní Wu dvě nové lakované hůlky.

Ještě se nerozednělo, když se u cesty objevil Tu-Fu. / V ruce mu vykvetlo ráno, svítání mělo broskvový nádech, / ovšem básník soucitu použil několik červených kapek z oblohy

To díky tobě slyším, jak hedvábně šustí tráva za letního dne / a já v ní chutnám kapky potu z Whitmanova vousu, / to díky tobě věřím, že moře je bez konce,

Těžké je zacelit střepy v jediný vinný lis…

Můj otčím byl debil k pohledání, nicméně s gustem vyprávěl příhody na pokračování, jejichž hrdinou byl Venca Hlína z Motyčína. Dnes už se nedozvím, jestli to byl jeho copyright, případně jen předával dál, co sám kdysi dávno vyslechl. Zmiňuju to proto, že i v debilovi může kvasit poezie.

Všechna témata spolu nějak souvisejí. Vždycky říkám, že misogynie je propojená s homofobií. Když se muži řekne, že se chová jako žena, je to vnímáno jako urážka. Pamatuju si, když jsem se pohyboval na seznamkách, že mi někdo občas napsal: „Čau tetko…“

Mám teď období, kdy mě strašně baví psát. Nemám na to tolik času, kolik chci, a proto se těším, až z Tvaru odejdu, i když se mi samozřejmě bude i stýskat.

Baví mě také mýtus o stvoření Hanumána, který vypráví o tom, jak orel ukradl dezert bohu ohně Agni, v letu kus upustil a sladká kapka dopadla na ruce meditující ženy, která ji olízla a porodila Hanumána – opičího bojovníka.

Poezie – a umění obecně – je zvláštně specifickou záležitostí. Stojí totiž mezi zobecňující filosofií a konkrétním životem. Je jakýmsi adjektivem života.

Obohacován a okrádán zároveň – tak dlouho a tak intenzivně, že těžko si představit existenci člověka jako živočišného druhu bez přiznání role drog.

Touhle scénou začíná jedna Agatha Christie. Na stůl donesou ranní poštu, která sestává ze tří dopisů, a hrdina odhaduje, že první dopis je zřejmě účet, druhý psaní od protivného bratrance (což pozná podle písma na obálce). – Petr Borkovec

K pornu mám asi takový vztah, jaký má cestovatel k dokumentům o cestování. (A. B. Háblová)

Jenže věčnost je už nyní, a je třeba tohle žít. Žít poezii přirozeně a plně jako všechno to úchvatné i banální, k čemu se dennodenně vztahujeme.

Poezie umožňuje vytvořit něco jako červí díru pro myšlenku – umožňuje nechat ji proklouznout do kontextu, ve kterém zasvítí prudčeji a rychleji.

První báseň v češtině přišla takřka bez námahy. Každá další ovšem znamenala velkou práci, protože oproti věncové ruštině je český přízvuk na první slabice principem neohebným jako železný prut.

Právě jednota smyslového a duchovního je nejvýraznějším znakem Goethova vztahu ke skutečnosti. A jeho erotický mysticismus, rozvíjející súfijské motivy, mě celoživotně poznamenal, jakkoli mě rozvíjení tohoto impulsu nakonec zavedlo až do tantrické Indie, jejíhož duchovního klimatu se Goethe podobně jako Shakespearova díla až pověrčivě obával.

V dnešních debatách o ekologii a poezii tato prastará básnická dovednost, která je ekologická z podstaty, někdy zaniká: schopnost pouze být, nechat svět i sebe otevřené a přítomné a tím dovolit, aby vše vstoupilo do prostoru lidského slova, a tak byla poezií odhalena základní jednota mezi člověkem a ostatním stvořením.

Alchymie jižanského léta všechny letní paradoxy vybičuje k důslednosti a pospojuje ve výbušném svazku. Léto upírá své hypnotické kulaté oči, zrozené ze slunce a moře, až se v jejich záři snadno ztratí pocit oddělení.

Dramatický aspekt jeho básnictví se zdá být pozoruhodným kontrapunktem k jeho meditativnímu hlasu.

Vše bylo dosažitelné v jakékoliv hodině, všechno šlapalo, frčelo, tryskalo. Obchody, práce, světla, podniky, zábava.

Jsem přesvědčený, že velká krize života, již se dnes účastníme, je do velké míry plodem této zaslepené dualistické duchovnosti, která živému světu odňala veškerou magii, jakýkoliv posvátný rozměr.

Práva člověka jsou podle Dugina pouhými právy na nepřekonávání sebe sama, jsou „právy malého člověka“. Takový přistup může mít pochopitelně i brutálnější podobu, pokud konkretizujeme onu kolektivní subjektivitu, již člověk je, namísto toho, aby byl jedincem; třeba ve výroku „národ je vším, jedinec – ničím“.

Svět nemá žádnou definici či odpověď, ale tato ne-odpověď je zázračná. Je to tekoucí bystřina. Je to blesk, který rozřízne nebe. Je to bujení listoví. Jsou to uhlíky krásy.

Je ticho, někde v rádiu ze záznamu mluvíš o poezii a mluvíš přesně.

Tentokrát se zaměříme na objemnou a vizuálně působivou knihu o Jungových výtvarných počinech, dále se zúčastníme duchovní obnovy s vietnamským zenovým mistrem a také nás čeká jedno čarodějné dítko-dílko z oblasti pedagogiky a vývojové psychologie.

Bylo to velké magické srdce Života samého, které se rozbušilo ve Stromovce tak, že zvlhly stromy i oblaka, ale hlavně oči návštěvníků.

Oznámení o změně distribuce.

U Ohniska cítím nucené vybočení z pohodlí, smích přes vlastní prokousnutý jazyk a někde vzadu v hlavě nepříjemnou bolest.

Město pnoucí se po horách a z větší části ležící útulně schoulené v údolí, v nadmořské výšce 500 m zářilo nočními světly a jeho minarety probodávaly černé nebe.

Takto nazvané čtyřhodinové pásmo v režii Asociace spisovatelů a časopisu Tvar tvořilo doprovodný program letošního knižního jarmarku malých nakladatelů KNIHEX 06, který se konal v Praze na ostrově Štvanice 19. června. Součástí pásma byla přednáška o protektorátní poezii, moderovaná debata na téma „fašismus versus demokracie“, hudební vystoupení, autorská čtení a performance. Ke třem stěžejním bodům programu – přednášce, debatě a performanci – se vracíme v následující reportáži.