Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

koncem června a začátkem července, tedy právě v době, kdy držíte v ruce toto číslo, se v Praze koná VII. kongres světové bohemistiky. Že je to obor, který se zabývá českým jazykem a literaturou, čtenářům Tvaru jistě není třeba vysvětlovat. Na druhou stranu však je pravda, že podobně jako mnohé další obory bohemistiky na mnoha rovinách trpí nutností obhajovat smysl vlastní existence – tady mohu mluvit o své osobní vzpomínce na konsternované reakce osob blízkých i méně blízkých, kterým jsem před maturitou odpovídal na otázku, co bych asi tak chtěl dál studovat, i o občasných zmínkách o „zbytečných oborech“, které jsou dnes slyšet už i na institucionální úrovni. Jedním z důležitých úkolů kongresu je tedy, myslím, i to, aby se z něj z akademické sféry do veřejného prostoru šířily myšlenky – a nemusí jich ani být tolik –, které by lidem ochotným přemýšlet trochu pomohly vnímat, že dnes, a právě dnes, bohemistika zbytečná není. Ani zdaleka.

Zkusíme to tedy jinak i ve Tvaru. Jsem moc rád, že nám pořadatel kongresu, Ústav pro českou literaturu AVČR, nabídl mediální partnerství, ale hlavně za to, že se nám podařilo domluvit spolupráci s řadou účastníků kongresu, českých i zahraničních, a přinést vám několik textů na téma, co to ta bohemistika vlastně je, co není a k čemu je na světě. V tomto čísle jsou to dvě tematické rozpravy a první část ankety, která má sice jen jednu otázku, ale tolik respondentů, že se k ní vrátíme ještě v prvním poprázdninovém čísle. Totéž ostatně platí pro další texty: budou ještě dvě rozpravy, ohlédnutí za kongresem ve spíše esejistickém žánru a možná se urodí ještě nějaké příspěvky, o kterých ještě nechci nic prozrazovat. A hlavně mám radost z toho, že ony texty dělají právě to, o čem mluvím: vykračují mimo akademickou sféru a mimo sebezavinutost, která z mnoha humanitních oborů dělá přesně to, co v nich vidí zmínění jejich kritikové.

Takže, abychom to nezamluvili: co je to tedy ta bohemistika? Především, už dávno to není jen věda o jazyce a literatuře per se. Je to věda, která se dívá za hranice a zkoumá, které z jevů, které ji zajímají, dělají z české „kotlinky“ (taky tohle klišé nesnášíte?) laboratoř procesů fungujících evropsky, nebo dokonce globálně, a u kterých z nich může „malost“ svého předmětu pokládat za výhodu, protože menší kulturní prostor je prostě přehlednější. Ví, že nemá chránit identitu jako muzejní exponát, ale komplikovat samozřejmosti: maskulinita, ženský kánon, monolingvismus (vše témata, o kterých ve Tvaru buď je, nebo bude řeč) nejsou nic esenciálního, ale jsou to výsledky konstrukcí, selekcí, vyjednávání vztahů. Ano, vztahů: při pohledu na program kongresu mě zaujalo, že málokdo dnes zkoumá uzavřená díla. Dominik Ela Bárt to říká ve své anketní odpovědi skoro programově:

Bohemistika a literární věda obecně by neměly zkoumat jen literaturu a text, literatura jako monomediální (a dokonce i jako monodiskursivní) celek je zjednodušující abstrakt neodpovídající skutečnosti
s. 14.

Tady někde vidím skutečný metodologický – a generační – posun posledních let.

A nejen v bohemistice. Když se ve světle těchto myšlenek podívám zpětně na knížku rakouské autorky slovenského původu Didi Drobné jménem Ostblockherz čili „Srdce východního bloku“, vidím tam – a v návaznosti na to i v rozhovoru, který jsme spolu vedli v Praze – přinejmenším jeden podobný motiv: esencialismus versus realita žité zkušenosti. Říkali nám, že něco nějak je: muži jsou takoví, kánon je takový, migrace je taková, humanitní vědy jsou takové. Východní Evropa je taková. Inu, je; ale kdy, pro koho, proč? Nemusí se to v jiných relacích jevit úplně jinak? Návodná otázka…

Jen snad na závěr ještě jedna myšlenka, která se vynořila sama od sebe: jestliže budeme literaturu stále více vtahovat do analýzy širších společenských témat, nevytratí se nám zároveň z horizontu, že má být především – uměním?

Ale o tom snad někdy jindy.

Přeji vám, milí čtenáři a čtenářky, krásné léto.