Milé čtenářky a milí čtenáři,

Egon Bondy mě v dospívání silně ovlivnil. Zhltal jsem horu samizdatů a zejména jeho poezie se do mě vpalovala laserem. Mimořádným prožitkem – hraničícím s mystickým vytržením, adekvátním mé mladické touze „poznat pravdu“ – pak pro mne byla jeho Útěcha z ontologie. Podtrhával jsem si v oné vzácné xerokopii s žhnoucím pocitem, že tohle je to, co hledám! Přičtěme několik návštěv u „Bondyů“ doma v Nerudovce, během nichž jsem za tiché přítomnosti jeho noblesní družky jako u nohou guruových hltal každé slovo, ať se týkalo „asijského výrobního způsobu“, „sovětského státního kapitalismu“ či jistého (tehdy ineditního, dnes věhlasného) spisovatele, jemuž přese mne rétoricky vzkázal, ať si místo plivání na underground (šlo asi o nějakou samizdatovou polemiku) „radši doma honí vocas“.

Po revoluci jsem Bondyho číst skoro přestal; jednak se mi trochu zošklivil svým vystoupením na sjezdu KSČM a svým udavačstvím, jednak a především vycházelo tolik nového, že vracet se k němu nebylo potřeba. Až nyní jsem se simultánně zabral do všeho, co bylo po ruce, včetně Vzpomínek malostranských Marie Klečacké-Beyly. Tahle dáma, příslušnice francouzské ultrakonzervativní pravice (sic!), udržovala s Bondym po léta velice těsné (a z její strany obdivuhodně obětavé) přátelství až do okamžiku, kdy byla vypočítavým i jinak nepěkným chováním svého „Père“ (jak Bondyho v dopisech oslovovala a jak se on v dopisech pro ni podepisoval) již natolik disgustována, že přátelství ukončila. O Bondym píše v knize nemilosrdně, zároveň však s obrovským obdivem:

Fišerův intelektuální svět byl vytýčen třemi faktory, na nichž spočívala jeho fenomenální erudice – výjimečně vysoký inteligenční kvocient, neomylná paměť a buldočí zažranost do ‚poznání‘. K nim doplníme intuici, pozorovací schopnosti, umělecký talent a tvůrčí představivost. Navíc věděl, co má znát. Jak této erudice dosáhl, mi dodnes není zcela jasné, protože se jeví nadlidskou.

Rozhovor s básníkem Zbyňkem Fišerem jsem vedl s obzvláštním potěšením. V sedmdesátkách jsme spolu jezdili na pionýrské tábory a o dekádu později si vzájemně komentovali své první básničky. Když jsem se tehdy doslechl, že jeho otcem je právě Bondy, vyrazilo mi to dech a užasle jsem se na to Zbyňka ptal, ale chladně mě odbyl: Proč, to jsem pochopil až o víc než třicet let později právě díky našemu interview (s. 4–7).

Za všechny další příspěvky v tomto rozšířeném čísle jmenuji aspoň ukázku z nové knihy Petra Placáka Škola od sv. Norberta (s. 18–19), v níž Bondymu věnoval celou kapitolu. A je to silná káva:

„[…] Bondy sám si své postavení Fausta nebo jen šaška na Luciferově dvoře zvaném Československá socialistická republika mučivě uvědomoval a přes svou megalománii viděl sebe jako zbabělé, podlé, k ničemu neužitečné hovado, zbavené jakéhokoli mravního opodstatnění, což bylo v záplavě různých sebestředných blbů, kteří se tvářili, dodnes tváří, moudře, neřku-li mravně, rovněž osvěžující.“

Přeji vám rovněž osvěžující čtení!