Zbyňku, jsi synem Egona Bondyho. Dovol mi začít tímto konstatováním a položit ti otázku z bondyovské ankety Tvaru: Kdo je pro tebe Egon Bondy? Je ti něco z jeho díla zdrojem čtenářského potěšení či inspirace?

Já, jak víš, jsem s Bondym nevyrůstal. A mnohokrát jsem si řekl, zaplať pánbůh za to. Život v rodině by s ním byl asi těžký. A navíc jsem byl celé dětství masírován tím, že Bondy je nějaké monstrum.

Když jsem provedl něco, co se mé mamince nelíbilo – moje maminka Bondyho strašně milovala, mám takový dojem, že ji až do posledních let života trápilo, že jí byl nevěrný, a že ji opustil, brala jako zradu –, tak říkávala: „Ty seš jako velkej Zbyněk!“ Jenže já jsem nevěděl, kdo je to „velkej Zbyněk“, ale cítil jsem, že se maminka strašně zlobí. A já nechtěl být jako „velkej Zbyněk“, protože člověk nechce, aby se na něj maminka zlobila.

To asi taky způsobilo, že když jsi za mnou před mnoha lety přišel – to jsem už věděl, že mými přáteli tolik obdivovaný Egon Bondy je vlastně můj otec „velkej Zbyněk“ – a řekl jsi mi: „Já jsem byl u Bondyho v Praze a on tě pozdravuje a hrozně rád by tě viděl,“ tak…

Dobře si vzpomínám, nazýval to s jistou rozverností „návrat ztraceného otce“.

… tak tehdy jsem ti odpověděl: „Fajn, dobrý, tak ho pozdravuj taky,“ – a víc nic. Neměl jsem vůbec chuť se s ním setkávat. Protože uvnitř mě byl malý Zbyněk, který se na velkého Bondyho zlobil. To vím až dnes a poprvé se tu pokouším to popsat slovy.

A když jsem se po čase nechal přemluvit tebou a svou první ženou a napsal jsem Bondymu: „Zbyňku, přijedeme. Pojedeme z Německa a cestou se za tebou zastavíme v Praze,“ promptně poslal klíče od pražského bytu: „Přespěte v Nerudovce, my budeme v Telči.“ Jenže mně nešlo o to přespat v bytě Julie, ale setkat se s ním. Takže jsme vynechali Prahu a jeli rovnou do Telče. Přátelé nás vysadili na náměstí a vydali jsme se hledat Mládkovu 19. Ta ulice se z každé strany jmenovala jinak, a šli jsme navíc ze špatného konce. Nakonec jsme se ve stmívající Telči nějak doptali a doklepali, Bondy s Julií si zrovna vařili večeři.

To bylo úchvatné setkání! Bondy byl nadšen… moje podnikavá žena slíbila, že ráno koupí maso a bude s Julií vařit, a domluvili jsme se na druhý den. Jenže když jsme tam přišli, Bondy nikde. Čas plynul, moje žena si s Julií povídala v kuchyni a já seděl hodinu u jeho psacího stolu, měl jsem hlavu v dlaních a říkal jsem si: Tak já za tebou přijedu, a ty přede mnou utečeš… On se toho bál víc než já. Julie mi pak řekla, že ho nejspíš najdu u rybníka. A tam seděl pod vrbou, přisedl jsem si a už jsme to prolomili.

Pak jsme se párkrát krátce setkali; oni odešli do Bratislavy a tam se dal Bondy někde slyšet, že ho velmi mrzí, že jeho syn není básník. To byla další věc, která mě trošku překvapila. Četl básničky kdekoho a každému radil, včetně mých kamarádů, jak má psát. A když jsem mu poslal svoje básně a pak jsem se ho na ně ptal, tak jsem pochopil, že je ani nečetl. Řekl jsem si, že když ho trápí, že nejsem básník, tak pro něj vlastně asi nejsem nic. Úžasně to napravila až Olga Stehlíková, která napsala krásnou recenzi na mou druhou sbírku.

Bondymu jsem tehdy dával číst rukopis své druhé samizdatové sbírky Lesbický sen. Úvodní báseň vychází ze znalostí vývojové psychologie a on si to přečetl a říkal: „Jo, já jsem měl lesbickej sen! Já jsem měl dva lesbický sny!“ A tím mě zase naštval. Pomyslel jsem si trpce: Ano, Bondy, ty abys něco neměl… Pochopil jsem, že to nemá cenu.

Poněkud nečekaně se však sblížil s tvým synem, že?

Ano. Jakub s ním dokonce jako gymnazista natočil hraný film, v hlavní roli Bondy a jeho vnuk Dominik, a když Jakub nastoupil na VŠMU v Bratislavě, tak se pravidelně setkávali. Byl to už poslední rok Bondyho života a myslím, že to bylo intenzivní pro oba dva. Jakub na to má pěkné vzpomínky a Bondy ho zajímá jako myslitel.

Nakolik znáš Bondyho dílo?

Jeho poezii čtu samozřejmě zase dvojí optikou: jako vysokoškolský pedagog a jako syn. Zaujalo mě období 50. let, Totální realismus a Trapná poesie, to je skutečně vynikající poezie, perfektní věci, které se snažím studentům ukázat alespoň v kondenzované podobě a naznačit, jak je lze číst.

A pak se člověk dočte něco, co díky tomu, jak Bondy psal s autobiografickou stylizací, co až vyráží dech: „Dneska poprvé jsem malého vez do jeslí…“ („Báseň ze 4. IV. 1960“) – A já si říkám: „kurvafix“, on tady nade mnou běduje, ale co já, když jste mě ve čtyřech měsících hodili do jeslí? A cítil jsem se nesmírně dotčen, že toto udělali malému chlapečkovi. „Jo, my jsme prostě chodili do práce a doba byla taková,“ vysvětlila mi pak maminka.

Jaký máš vztah k jeho próze?