Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

v posledních týdnech jsem opakovaně zaznamenal dotazy, jak to vlastně v Tvaru máme s přechylováním ženských jmen, která v „originále“ přechýlená nejsou; aktuálně se například Tereza Semotamová v polemické reakci na causu Alice Munro(ové) na s. 7 dokonce dělí o své „rozčilení“ nad řešením, jež zvolila autorka původního textu. Mnozí z vás si také povšimli, že u předminulého čísla se na titulní stránce skvěl citát z díla Virginie Woolf, kdežto hned to následující zdobila citace Sylvie Plathové. Inu, to není proto, že bychom se v redakci nedokázali dohodnout; zatímco první citát je vybraný z překladu Martina Pokorného, který vyšel pod autorčiným jménem v nepřechýlené podobě, u druhého je tomu naopak. Vypadalo by zvláštně, kdybychom psali o, dejme tomu, Olze Wawraczové a u článku reprodukovali obálku, na níž stojí jméno Olga Wawracz. A vice versa, samozřejmě.

Ovšemže se proti tomuto pravidlu dá vznést tisíc a jedna námitka. Potíž je, že se podobný počet námitek dá vznést proti kterémukoli řešení. Mezi extrémními případy, tedy buď přechylovat důsledně všechna jména, nebo žádná, se nabízela ještě kompromisní varianta ponechat nepřechýlenou formu v nominativu a vypomáhat si tou druhou v pádech, tam, kde napomůže plynulosti a porozumění textu. Ono se totiž přechylování někdy hodí; čeština ho nemá ani pro srandu králíkům, ani proto, aby triggerovala určité skupiny uživatelů, ale proto, že vyjadřuje logické vztahy pomocí pádů. A to s nepřechýlenými, a tedy nesklonnými jmény moc nejde. Respektive jde, ale je potřeba vynaložit nějakou práci navíc. Pointa není v tom, že je něco správně a něco jiného špatně; pointa je v tom, že každé řešení je z nějakého pohledu správné a z nějakého špatné.

Takže víte co? Obětujeme jednotu a uniformitu a budeme přechylovat nebo nepřechylovat tak, jak to připadalo vhodné překladatelům, viz výše. Anebo jak to připadalo vhodné autorům textů. Těch, co tiskneme. Anebo – a to hlavně – těm ženám, o nichž tyto texty pojednávají. Jazyk se mění a vyvíjí a my, kteří ho používáme, jsme uprostřed těchto změn. A také společně ty změny uskutečňujeme. To neznamená, že jedni mezi námi mají pravdu a ti druzí ne. Úzus, norma, kodifikace, pružná stabilita a takové ty věci, za které vděčíme pražské lingvistické škole; jazykový prostředek začíná být jazykově „správný“ tehdy, když jeho zastánci přesvědčí o své pravdě dostatečný počet uživatelů. Celé mi to trochu připomíná spor o pravopis přejatých slov, který hýbal veřejným prostorem v devadesátkách; co po něm zbylo? Vždyť všechny ty nadšeně propagované a stejně horoucně zatracované -izmy zůstaly nakonec před branami.

Tehdy jako dnes jsme na žhavé půdě, na níž se za postoj k jazyku schovává mnohem vážnější – optikou obou táborů – hodnotový spor; tenkrát šlo o vzdělanost a kultivovanost, dnes o rovnost a inkluzi. (Buďme rádi, že se kočkujeme jen o nějaké -ová; oč složitější to mají v takové maďarštině – vážným zájemcům doporučuji překladatelský Arch Roberta Svobody na s. 9.) Tyto řádky píšu ve dnech, kdy veřejným prostorem proletěl spor o „hoststvo“. Toto podle pravidel české slovotvorby zcela korektně utvořené, avšak pro mnohé toporné, obtížně vyslovitelné (jakpak se asi Němcům v době covidové pandemie líbila očkovací povinnost čili Impfpflicht, hehe?) až ošklivé slovo solidně zvedlo ze židle část mluvčích, kteří ještě nezkousli ani (přechýlenou!) hostku. O otloukánkovi jménem generické maskulinum si snad povíme někdy příště, zde mě trápí něco jiného: že jsme nutně stavěni před hodnotovou volbu, že už někdy ani nelze zůstat neutrální. Kdo osloví přítomné „vážení hosté“, legitimizuje se jako boomer, konzerva, reakcionář a div ne fašoun. Kdo řekne „vážení hosté a hostky“, nebo dokonce „vážené hoststvo“, je woke, progresivista, levičák a div ne komouš. Chudinka ten – chudák osoba, která chce prostě jen přivítat pozvané. (Všem, kdo si v předchozí větě všimli příkladů funkčního rodu, o kterých se – proč asi? – žádné spory nevedou, děkuji za pozornost.)

Přeji vám, vážení čtenáři a čtenářky, vhlídné čtení.