Místa, která kultivoval člověk, pak je opustil a příroda si je bere zpět, nazval biolog Jiří Sádlo nová divočina. Básník a kulturní publicista Jonáš Zbořil (1988) tak pojmenoval svou druhou básnickou sbírku (Host, 2020). Do takové divočiny zasadil rovněž děj svého prozaického debutu s názvem Flora (Paseka, 2024). Pro takové obrazy nemusíme až do Černobylu, kde opuštěná vesnice po jaderné katastrofě dnes poskytuje útočiště fauně i flóře, stačí zabrouzdat do kolonie Na Slatinách u Prahy, kde se nám taky naskytnou impozantní obrazy „městské džungle“. A právě ty se staly inspirací pro Step, v níž hlavní postavy Adam a Sára objeví jakousi bytůstku, stvoření přírodní a technické, které pojmenují Flora podle dětské knížky z Adamova dětství.

Kdo zná podcast Liberatura, který na Radiu Wave autor uváděl, ten ví, že Jonáš Zbořil je fanouškem nejen Karla Ove Knausgårda, ale i Biancy Bellové, resp. její knihy Jezero, kterou jmenoval i v anketě Respektu o nejlepší knihu posledních pětadvaceti let. Není tedy překvapením, že se jeho prozaický debut rovněž odehrává v jakémsi bezčasí a dotýká se environmentální úzkosti. Step má dystopické kulisy – jsme v jakémsi mezičase, z odhozených zbytků a odpadů už vzniká nový život, houby a kabely prorůstají masem a stávají se novou formou života, ale lidstvo ještě pořád funguje. Dětí už se moc nerodí, ale pořád existují. Taky Sára s Adamem by rádi měli dítě, ale nepodařilo se a Sára už nemá sílu podstupovat další procedury. Takže když v lese naleznou křehké stvoření nejasného druhu, v Sáře se ozvou mateřské pudy a ihned se ho ujme.

Flora je vlastně taková předapokalyptická verze Otesánka – mladý, nedobrovolně bezdětný pár v lese/Stepi nalezne něco, co připomíná dítě/mládě, a stanou se z nich rodiče, i když je to začne požírat (v případě Flory jen obrazně). Vztah se mezi nimi vyvíjí postupně, resp. Adam onu věc nazývá „hrouda“, zatímco Sára k ní hned přilne. Až postupem času jí dají jméno Flora. Její popis chybí, víme jen, že se musí čas od času „odhoubovat“, že má kabely a kape z ní olej, ale ucelený obraz si musí každý vytvořit ve vlastní fantazii. Já jsem ji (gender je určen pocitově) viděla ve stylu Jana Švankmajera, a v tom smyslu působila spíše odpudivě. Současně ale ve své zranitelnosti (je to opuštěné mládě) vzbuzuje lítost a potřebu opečovávat ji:

Prostě zkouším, co se dá, říká Sára, když je neklidná, utěšuju, když chce spát, pomáhám jí usnout.

To všechno vnímáš? A jak? Jak poznáš, že bdí, nebo spí?

Já nevím jak, Adame. Nějak. Tak to prostě je.

A nebojíš se jí?
s. 45

Flora je nejen jakýmsi něžným hororem, ale i knihou o rodičovství a o dětství. Adam se Sárou zůstávají z bezpečnostních důvodů v zahradním domku po babičce, kde Adam naráží na vzpomínky na dětství, vzpomínky s babičkou. Ty jsou ale propletené s dalšími vjemy a není už úplně jisté, jestli jsou autentické, nebo zanesené časem či jinými událostmi. Paměť selhává, emoce zkreslují, tohle téma výborně zachytil Marek Torčík ve svém prozaickém debutu Rozložíš paměť (Paseka 2023). Ve Stepi se vše zhmotňuje, je to soubor neuspořádaného podvědomí, traumat a bolístek, ale i vůně dětství. Je to území nikoho, opuštěné místo, které si divočina bere zpět, které už lidé nemají pod kontrolou. To ostatně zachycuje i vizuální stránka knihy, jejíž autorkou je Nikola Janíčková Klímová.

V rozhovoru pro pořad Lit na Radiu Wave (6. 11. 2024) autor uvedl, že text v něm zrál pět let, než ho převedl na papír, a že se mu próza zdá být náročnější disciplínou než poezie. Vzhledem k tomu, kolik toho nechává na čtenáři, aby si příběh ucelil a dobarvil, je znát, že pracuje spíš s jazykem obrazným než s popisným. Úzkost z prostředí vyvolaná však funguje výborně, je to tíživé místo, v němž není radno setrvat. A postavy stejně zůstávají. Z letmých zmínek víme, že už na svět nepřichází moc dětí, ale přesto Adam narazí na skupinku zvídavých sourozenců, kteří se ve své zranitelnosti stanou reálnou hrozbou vyzrazení – jednak toho, že žijí na zakázaném území, jednak toho, že se ujali nalezence, onoho stvoření, které není neznámé (asi?), ale k němuž by se neměl nikdo přibližovat (asi?). Vedle žije i Ivana se svým mužem, která už je ve Stepi až příliš dlouho a už nemá sílu odejít. Je jakýmsi varováním (asi?), jak moc tě to může pohltit.

Text nabízí hodně otazníků a hodně interpretací. Že je Flora těžce identifikovatelná, zase tolik nevadí, ono to vlastně v rámci hororové strategie může i fungovat, ale celkově je tam těch náznaků možná až příliš (Ivanin muž, děti, babička), a není tak úplně jasné, kam tím autor míří. Na druhou stranu musím ocenit jazyk básníka, text se čte s lehkostí. Vedle proměn přírody a vlastně celé planety je nosným tématem rodičovství. V jemných nuancích můžeme vidět, jak se ostražitý vztah Adama k „hroudě“ proměňuje v péči o Floru. A také jaký má tahle bytůstka vliv na oba partnery, na jejich vztah, na jejich pohodu. Od rozkladu k ucelení. Flora je vlastně paralelou nestability dnešní rychle se měnící doby. A jako taková se vydařila – vzbuzuje úzkost i touhu starat se. Ale jen do té míry, než to pozře nás samotné.

Flora se již teď objevila ve zmíněné anketě mezi tituly o nejlepší knihu (navrhoval ji např. Marek Torčík), rovněž v anketě o knihu roku pro Deník N a možná i v dalších, dnes tolik populárních anketách na sklonku prosince (v tomto ohledu musím uznat, že vydání bylo načasováno perfektně). Jonáš Zbořil má bezpochyby silný sociální kapitál a jeho prozaický debut byl dlouho očekáván. Svou nadčasovostí (rodičovství a potřeba naplnit své touhy) a současně aktuálností (proměny přírody a civilizace) jistě osloví široké publikum.