Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost.
Teď se vám o Daliborovi, který byl blázen do filmu Drtivý dopad, zmíním.
Každá rozmluva s ním se točila kolem zániku světa. Třeba:
„Dneska to do nás vrazí. Asteroid. Půjdeme do konce světa.“
A ukazoval na obraz Měsíce na zdi. Tohle vám říkám, protože jsem měl pár dobrejch snů a ty mi řekly, ať se nebojím mluvit. Že na druhém konci nečeká děvka, která se mi vysměje, ale chápající čtenář. Že už vás film nebaví a chcete odejít? Nebojte, druhej díl je spaghetti western a komedie ve stylu Sám doma, dočkáte se postavy tajného policajta Klotylda, bujarého Tarzána, siláka z lidu, a problematika prdele bude přesunuta o úroveň výše, a to k abstraktní gnoseologii. Stále bobuji na kázajících bruslích, ale jsem už nenápadnej člověk, kterej bydlí v Nuslích.
Byl jsem toho času na oddělení v Bohnicích jedinej, kdo měl vycházky. Byl tam se mnou jeden člověk, dost zlej, kterej si nechával říkat Démon. Pak ještě jeden, to byl Andrej. A tyhle dva si píchali pervitin, kterej jim vozili dealeři přímo do ústavu. Pak to ale začali nějak hlídat a já jednou souhlasil, že jim pro ty sračky dojedu. Instruovali mě k hospodě U Zpěváčků, kam jsem vyjel načerno a u šílenejch individuí, který vypadají jako pekelný monstra, u starejch ďáblů i gadžů jsem jim to svinstvo vopatřoval. No ale jednou mě sebrali tajný, důvod byl ten, že jsem neplatil v domě, ale normálně na ulici, a tak policajti měli výhled jako v kině. Vodvezli mě do Bartolomějský, tam proběh výslech a nakonec mě vodvezli zpátky do choromyslňáku. Smažky můj příběh pobavil. Doktor Kobeda se smál, ale díky týhle příhodě mě pozdějc přeřadil na volný oddělení, prej abych nebyl s těmi lidmi ve styku, že není pro mě dobrý mít narkomany jako přátele. Tam pozdějc šlo i šoustat, což mi moc vyhovovalo v rámci možností.
Jo a mimochodem, ty obšťastněný bytosti byly ženskýho pohlaví.
Znal jsem v tý době skvělou holku, jmenovala se J. Byla strašně hodná a krásná a já ji sice miloval, ale zároveň jsem ji nebyl vůbec ani trochu ochotnej chápat, a ještě jsem ji podváděl s jinou. Takže dost zvláštní „láska“, nemyslíte? Byla to vlastně první holka, se kterou jsem chodil. Měla na mě opravdu dobrý vliv a myslím, že jsem to s ní opravdu zvoral, právě díky drogám a frajeřinám, kterejma jsem udržoval svoje ego v pohotovosti, místo abych ho nechal rozplynout v absolutnu, což je možný díky oddaný lásce a službě druhýmu, čemuž jsem v tý době naoko rozuměl, ale vlastně jsem chodil jen po stezkách hněvu, pohodlnosti a sobectví. Aspoň to tak dneska vidím. V devadesátejch letech jsem se motal kolem holek, který to dost daleko dotáhly. Ale ze mě se stal, jak mi včera řekli v nemocnici, dobře kompenzovaný chronik. Ani jsem se nezeptal, co to je.
Je a není to totiž totéž. V dobách své internace v umravňovnárně, v zabitých časech strávených v ústavu pro choromyslné, jsem se stal gnostikem. To víte, když vám každý druhý vypraví své s Bohem pravidelně hovořící obsahy, trochu tomu podlehnete a ztratíte kritičnost. Tak jsem meditoval pod vlivem zlodějů a feťáků. Vzpomínám si, jak sedím na posteli a snažím se imaginovat pramen světla. To je mixováno stupidními seriály televizního boha zajíce Zazy.
Také navštěvuji tamní kostel a dojímám se tamní katolickou větví.
Měl jsem nějaké sny, ve kterých vystupoval Ježíš, daboval ho tuším Petr Oliva.
Jiří Pastorek, slušný člověk, bývalý zloděj aut, mi tehdy řekl:
„Pán si tě povolává.“
Dokonce jsem několikrát vyhrál šachy s lidmi, jejichž racionalita byla tak 1 : 4 normální. Byla to vejra snad čistá a dopomohla mi zpět k dobrému životu. Travoltovský projev versus snaha o poznání sebe a převýchovy mravní včetně telefonátů v té době ještě živé Míle Tomášové.
„Nebijte lidi, kazíte si tím karmu,“ mi tehdy řekla.
Během mé první internace v bohnické léčebně jsem se setkal s rodinou bratří Bažantů. Bylo jich, přemýšlím, pět. Každý jeden z nich představoval jiný typ blázna a manifestoval od sebe per asteroid odlišnou moudrost. Nejstarší byl myslím jen lehce rozblázněný, a když jsem ho zhruba před měsícem potkal ve městě, vypadal jako zcela obyčejný člověk. Nechápu, jak to v životě chodí, ale s bratry Bažanty jsem pochopil aspoň něco.
Takhle se má scéna:
Přízemí pavilonu 31, rok 1998, léto. Měsíce strávené pod topením, protože pokoje byly zavřené, aby magoři nespali přes den. Takže! Mám z domova půjčenou knihu Nikose Kazantzakise Poslední pokušení Krista. Zhltnu to téměř na jeden zátah, avšak nedočtu poslední kapitolu. Však vám hned řeknu proč. Byla nouze o cigarety. Byla nouze o tabák i o papírky k ručnímu balení. Přichází jeden z Bažantů, ten nejstarší a nejduchovnější, a pohlédne mi do očí:
„Já si to na chvíli půjčím…“
A jen zírám, neschopen pohybu, na prsty toho svatého blázna, jak trhají stránky z poslední kapitoly té geniální knihy a balí z nich, z jejich tiskařské černi plné jedovatosti, umouněnou cigaretu. Takový byl nejstarší bratr Bažant, člověk na jiné cestě, orientalista v utrpení, zasvěcenec srdce.
(Z rukopisu Malíř nepokojů vybral Jaromír Typlt)
A pak nastala má strastiplná pouť. Hlasy mi nedopřávaly už ani na chvíli klid. Křižovatky jsem přecházela na červenou a často jen o vlásek unikla smrti. Několikrát se mi podařilo zastavit dopravu. Brzy jsem ztratila jednu svou sešmajdanou lodičku, a tak jsem odkopla i druhou. Brouzdala jsem se v silonkách v ledových listopadových kalužích. Celou Prahou zněl Alekův hlas.
Možná si čtenář bude klást otázku, jestli je tenhle příběh založený na skutečnosti. Můžu dosvědčit, že tomu tak je, protože jako bratr Conchi jsem o téhle levárně věděl po celou dobu úplně všechno. Co víc, můžu vás ujistit, že tahle ukázka korupce je ve srovnání s pokoutnými intrikami, ke kterým dochází na Gibraltaru od nepaměti dnes a denně, úplný detail.
Opravdu moc fajn byt, zatočí se dokola, možná nejlepší, co zatím viděli. Úplné hnízdečko. Škoda jen, dodá, že je to v koupelně… jak by to jen řekla… tak cítit… močí. Nic ve zlém, možná to jenom vzlíná z kanálu, ale ona tam tedy silně cítí moč.
Po půjčovně audioguidů jsem si dala kolečko kolem oltáře, hlavně proto, že tam turisté nesměli, zato já ano. Navštívila jsem místnůstku pod hlavním oltářem, vyměnila jsem si nějaké drobné na odpoledne a pak jsem se šla vyčurat na toalety u sakristie, odkud jsem vypoklonkovala dva Číňany.
Až po otevření lednice mi došlo, že jsem pravidelný velký nákup odložil až na dnešní sobotu a že z posledního vajíčka, dvou plátků šunky, dvou třídenních rohlíků a jednoho rajčete moc velkou parádu nenadělám, ale naštěstí bylo už půl deváté a já věděl, že čínský obchůdek na rohu ulice má otevřeno. Sněhurka Monika mezitím procupitala v mém dlouhém triku s výšivkou krokodýla na hrudi do koupelny.