Celkově se mi u Hájíčka libí uměřenost; nepracuje s přehnanou expresivitou, nevěrohodnou patologičnosti, ale je přesvědčivý: krouží kolem konstant lidské existence – lásky, samoty, smutku.

Jednou z celospolečenských vizí korespondujících s nenásilnou komunikací je vize nerůstu. Nerůst upozorňuje na neudržitelnost současného ekonomického systému při dodržení planetárních limitů. Už v některých z jeho definic se objevuje důraz na rovnost, udržitelnost, demokracii a kvalitu života.

Úlohou spisovatele je to všechno přestát. Skrýt se za slabé jméno. Nechat se proklít a znovu políbit – jako opětovné získání důstojnosti, jako znovunabytí erotičnosti. Nejsou větší témata než smrt a láska a není nic bazálnějšího než se obracet k matce, byť nám asi stejně nerozumí.

Velké dílo nakonec není aktivistickou příručkou pro záchranu světa a není jen duchovní literaturou, je ustanovující knihou nové kosmologie. Berry spřádá své argumenty tak, aby v nás samotných vytvořil prostor nové imaginace a naše individuální i kolektivní aspirace zaměřit směrem k obnovení spojení a ochraně života.