Monstrum české nakladatelské produkce raději sežere stovku podprůměrných, ale nových básnických knih, než by vyvrhl dílo, jehož kvalitu ověřil čas a kterého by stačilo jen ve správnou dobu připomenout…

Glosa k anketní otázce z Ravtu 19/2019.

Ale tam, kde se filozof/filozofka obvykle musí držet zkrátka, být racionální a vyjadřovat se v přesných pojmech, je básník/básnířka mnohem víc v kontaktu se světem neohraničeností a nejasností, chaosu…

Nechápejte mě špatně. Netvrdím, že básník nemá co říct, že by se měl držet při zemi, nebo naopak létat v oblacích, že jeho doménou je iracionalita a že diletantství je dostatečná deviza. Chci říct, že i když poezie není univerzitou života, přesto by měla generovat pravdu.

v dějinách naší země / přepadáváš vždy na jednu stranu / čtu knihu o stvořitelce od dvou žen

Bůh řeší s Ďáblem další z půtek. / Lze býti vězněm bez cely?

v púšti kedysi existovalo / obrovské jazero / dnes na tých miestach nachádzame / len maľby rybolovu

Podle snáře je vražda touha / vzdát se něčeho podstatného

Desátý díl Město-já-stavení.