Melancholie, která může vyústit v až psychotické mechanismy, možná vystihuje situaci současného umění podobně, jako situaci umění postmoderního vystihovala ironie.

Mám oči k ničemu a zmuchlaný kráter po tepnách, / tkaničky bez bot a sežvýkané boty bez nohou.

Nejdéle kreslil oči. / Tím vždycky začínal.

Proud nepříznivých myšlenek na jednu žlutou budovu v době přelomů, toho celého tranzitivního období, jak se tomu dnes říká.

Geografie může být vždycky povolná, / ale realitky už vědí, kudy vést dělicí čáru.

Whether naïvely mimetic or sophisticatedly problematic, the concretist iconicity presented a rare opportunity for minor-language poets of the early 1960s to venture outside their narrowly defined national boundaries and enter into, for the first time ever, a truly cosmopolitan, global artistic polylogue.