mé oči slané panoramatické čáry
mé oči apokalyptický prostředník
každé ráno k nesnesení
každé ráno chlapská pomazánka
každé ráno s pocitem plísně v předsálí
každé ráno blíž samozřejmému konci

V subjektivním háji
je zima a voní tam čerstvými jablky suché odkvetlé květy
ibišku na větvích – malé, výmluvné.
Zlý zobák krajiny.

V mlze se ozývá tiché oddechování duší, křehké jako mráz při zemi, ostré jako ojíněná žebra plotu. Naplňuje zemi: pusté pole, lesní mýtinu, kluzkou ulici, bdící neonové oko nad městem.

Oblouk opsaný šípem duhy
prudce se propadající do vody
a růžové mraky,
rozeklaný vrcholek sopky
v protisvětle
a kupovitá oblaka nasycená kapkami,
a přesto žlutá od zapadajícího slunce
a moře, můj Bože,
kolik já jsem měla moře!

Pakoslav vítězně psal, že osouložil celý hampejz a nyní se dvoří šeredné Fuchsové, a přesto stále miluje Andělu nezměrnou láskou. Anděla triumfovala, že osouložila kreténa, jednonohého kripla a teď laškuje s tuberákem, a přitom myslí pouze na Pakoslava.

Druhý díl Město-já-stavení.

Další, ještě politováníhodnější inovace od pobytu s Camille spočívala právě v instalaci detektorů kouře do pokojů. Všiml jsem si jich hned po příchodu a zároveň si uvědomil, že vzhledem k výši stropů – aspoň tři metry, spíše čtyři – je nedokážu deaktivovat.

Strmý závan probuzení / sliny topí tělo / zatížené svítáním

Kapitola první

Cizinec vedle něj se jakoby omluvně a rozpačitě usmíval. Zřejmě nepatřil k ranním sadistům nebo to dobře tajil.

Byl v jejich sadu. Patřil sice kdysi Herbertově rodině, ale po válce jim ho sebrali.