Čáry
Než dostal můj táta mrtvici
pod cenou bláhově prodával nemovitosti,
překotně se zbavoval pozemků
z polistopadových restitucí,
záhadně si čistil stůl.

Mohl bych se mrzet
nebo snad mám pociťovat hořkost?

Sotva. To já jsem z hlubokých čar
na jeho čele nedokázal přečíst,
že se blíží nejhorší.

27. října
O svých šestasedmdesátinách
mě navštívila matka.
Připravil jsem jí oběd, zavzpomínali
jsme na zemřelé.
Pak jsem ji kus cesty doprovodil.
Po nějaké době mi telefonovala.
Cestou domů upadla.
Na pohotovosti jí pak odsáli krev
z obrovských boulí.
Zbytky fialové plazmy stekly
do pytlů pod očima.
V nemocnici jsem v hrtanu ucítil
zákmit nikdy neslyšeného
dědečkova hlasu,
jak chtěl potlučenou dceru konejšit
vyřčením jejího zdrobnělého jména.
Držím ústa zavřená,
protože si nejsem jist,
jestli jsou hlasové
zázraky možné.

27. listopadu
Po cestě od matky
před branou hřbitova
potkávám paní ze sousedství
a jejího muže.
Poděkoval jsem jim, že maminku
nedávno po pádu na hlavu
postavili na nohy.
Sousedka vypravuje, že horší chvíle
nastaly po smrti mého otce,
když matka dlouhé dny
narušovala klid v domě
hlasitým vzlykáním.
Doma se ta slova o značné
tíhové síle snažím převažovat.
S očima namířenýma k podlaze
v parketách objevuji
prázdnou tabulku, složitou
a neřešitelnou úlohu.

I když…
Je skoro nemožné tomu uvěřit,
ale pořád ještě mám vás rád
a vy snad ještě trochu
máte mne ráda.
Také jizvy po hlubokých ranách
překvapivě vyrůstají vzhůru.

Z částic lze básně opravdu skládat…
„Nic není tak nepoctivé
jako patetické milostné
básně“, řekla
a dodala, že v každém objetí
je něco z kravaty a z tažení
ostří po krku.

Napadla mě pro ni báseň
jenom z částic. Neohýbají se
a zůstávají v náznacích.