To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

nebe se zatahuje
na parapet protějšího domu
dosedá druhá vlaštovka
ruštinářka si stěžuje
na všeobecnou averzi
a vrací se zpátky k puškinovi

Na vlakovém nádraží
mezi oprýskanými dlaždicemi.
Jako vyčichlé vzpomínky
rozsypaný tabák.

mazlíčci hyeny, které se zbavily obojků,
karnofobní hyeny, hyeny magického realismu,
Hyena Potter uvězněná v Ázerbájdžánu,
hyeny hobiti, hyeny komikové vždycky
přes čáru, hyeny falešně obviněné z fašismu,
které si vážně jen užívají venkova, mrtvé hyeny,
které by se nejradši sežraly

v autobuse:
nějaká žena vedle mě četla mou knihu.
četla si má slova.
a já mlčel, zvědavý:
neznámá žena a moje kniha
a já, pro tu ženu neznámý
– zastyděl jsem se, jako kdyby se plod
díval na rodiče v okamžiku, kdy ho počínají.

Pak už věci běžely
podle navyklého řádu. Nebyl žádný důvod
cokoliv měnit. Měla se s tím
smířit, když se na ni v noci znova sápal. Odvrátila
od něho oči, jako by ji kdosi znásilnil.

to
hle

hřiš
tě

pa
tří

pad
lým

kvě
ti
nám

tou
la
vým

koč
kám

a

ztra
ce
ným

li
dem