Věra Rosí

drobné atlantidy

Beletrie – Poezie
revue Ravt 2/2023

***
1
naslouchám tichému šelestění,
to teče voda do špinavé vany
děda tam topíval holčičku,
u žumpy jí ukazoval králičí krev
a nebylo bytosti, která by se přiblížila
v rádiu právě začali hrát
dechovku, co se lepí jak cukrová vata
a v ústech tvrdne jako sádra
i mouchy jsou opilé výpary nedělního odpoledne

koně pod práskáním biče
o něco později se jeden za druhým
rozbíjejí o široká dubová vrata

je jich však dost

 

2
na rynku voněly lípy,
babička z okna sledovala pohřební průvody
jako komedianty sjíždějící Svratku na svatební posteli
pojď, honem, pojď se dívat

poslední samota páchla hnilobou kůže
neochvějně trvala na tom, že byla okradena
a na cestu domů potřebuje nový kabátek
a pak naříkala a plivala do zvracítka
vzkazy pro dědečka, že už ho konečně neuvidí,
a pro Boha, který není

bude ti po mně smutno? ptávala se
choulila jsem se
jak rozteklý čtvereček čokolády
v dlani Boha, který

zničila jsi mi celý, celý život, víš, naříkala

a když už ji tam neobraceli, když už ji vysypali,
vracívali jsme se –
a maminka kupovala v kantýně načichlé těly
stále ta levná cappuccina
jako by se čas točil na kolotoči

nad schody léčebny nad řekou
jsem jednou měla nehybný pocit koridoru
zmrzlého listí, na jehož konci je náhrdelník po ní
a táhne mě za krk

 

3.
musela být i láska mezi nakopnutými kočkami
spousta lásky v prachových peřinách
a dědičné bezmoci
babička natahovala klíčkem hrací svatý obraz

 

***

tramvaj pluje městem
osvětlená loď s otevřeným břichem
a řeka propadává peřejemi dolů ke špitálu
alejemi adventních lampionů

řeka s ostrovy co zbyly z pevniny mozkové kůry
drobné atlantidy
z člověka co se tak nezranitelně tyčil
nad nejvzdálenějším obzorem námořníčka

fialové ostrovy nad vysychajícími řekami
vánočka mrtvých prstů

dívám se jak na plastových židličkách
vysedávají jen samí kapři, úhoři a taky škeble –
a neobejmu je
a nevím, proč vlastně myslím na měsíc
v poklidné hladině jezera teď
když se stávám pohybem

kroužkem adventního věnce zírám
na dekorace na prostřeném stole

a už není co přidat

 

***
         vyměnit tak lidi
         kolem sebe za stromy

1

strmé siluety smrků
vystřižené z černé lepenky
hvězdné špendlíky v sametovém jehelníčku
svíráme rty mráz

prodíráme se černým sněhem
strháváme náplasti světla
bříšky prstů si čteme si z jizev

2
na obloze nabíhají bílé žíly
jak na hřbetu stařecké ruky

spadává tma na okraj lesa

boříme obličej do jedovatě žlutých květin

 

***

drak má pomalý, horký dech
chtěl by ji podrobit, vtáhnout
mohla by ujet
některým z přistavených vlaků
místo toho jí chrstne do tváře kbelík odpadků
špačky a přežvýkané myšlenky

zima je v agonii
spouští se sprcha z ostrých střípků
budou objímat hrnky se sáčky z ponožek
vděčně se na sebe usmívat

podvečer je sundá ze skřipce
paprsky přes okenní sklo hřejí kočku
která lne jen k místům a teplým něžným rukám

 

***

ranní knokaut
olíznutí zrcadla
pod slabou starou žárovkou

ty svědku
kus noci jsi ji držel
u zdi s palci na krčních tepnách
zkoušela ti vysvětlit, že to bolí
vytahovala jednu paruku za druhou
co tahle? ta se ti líbí víc? oprašovala je a tahle?

Chviličku.
Načítá se.
  • Věra Rosí

    Vlastním jménem Veronika Schelleová, 1976, Brno. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Knižně debutovala básnickou sbírkou Holý bílý kmen (Weles, Host, 1999), za niž získala v roce 2000 Cenu Jiřího Ortena, ...
    Profil

Souvisí