***
Tajenka kterou už asi nerozluštím
ač mám legendu vlastních deníků
Noc bere si na nás dlouhé nůžky
V ústech nám peče slova z perníku
bez ohledu na glykémii
Co bylo bylo Ač nejsme děti
které si z mléčných obzorů žijí
Šťastné dokud jsou bez paměti
Křížovka nadobro rozstříhaná nocí
Slovíčka kdysi srdcervoucí
se prosmykla prstýnky mlčení
Ač mám legendu deníků
do Boží kuchyně nevniknu
Kde na vlastním sádle mi život napěnil
***
„Hej.“ Prý lásce. „Ještě si hrajem…?“
„Už ne.“ Sklopené víčko. – Spojení s rájem,
ano, s červení jablečných slupek:
poprvé ukápne, když srdíčko dupe
a řízneme se o smirk vzduchu
(nízké nebe): o pevnou izolaci vzruchů.
Tu kroniku si po večerech pročíst:
i pouhý pohled se vročí
do rudých listů – pochopení…
Ani zelené slupky to nepozmění
(kaštany – ježci): vidíš, jak ti černá
pod rukama noc, noc věrná
tmě jako smrt hlíně…
Nahý nastavíš strupy zimě.
***
Měkký stisk ruky, měkké rty.
Smíření namísto odvety…
Kyvadlo vychýlené na noční stranu
se rychlým skluzem přehouplo k ránu,
orosenému pípáním kosa…
K vášním jen malá glosa
červenou tužkou na okraj svítání…
A staré plato po práškách na spaní.
Ticho! Mosazné zvony ticha zní.
Zlým dětským loutkám vrací mě,
všemu, co nedosním…
A ty teď… Ve kterém lisu
vydechnou stohy spisů,
co skládáš v své stepní krajině?
***
Náruč, v které se na všechno zapomíná,
je zavřená jak květ, co strnul v noční křeči…
Jsme propadlí v tmách, v kostech je zima
a ve střevech křeč z guláše mých řečí.
Jsme propadlí v tmách, v labyrintu ulic
s obrazy plísní na všech zdech.
Strašidla, duši a staří, co ještě neusnuli…
Mrznoucí déšť v krupkách leze po ústech.
Jsme propadlí v tmách, v té hloupé metafoře…
Co chtějí ti ptáci, jejichž drápající hlas
proniká to temné, zakalené moře
a strhává strupy ze stále otevřených ran?
Břit padá z těch nonstop nočních rán –
Nahý krk světla má napospas.
***
Všechno je pusté v nonstopu v nedělním svítání
Jen řev z barevných skříní občas nařeže klid
a všechny věty které jsme tam raději neřekli
Je to tak bez zisku že se to zdá být i bez daní
Oči ti plavou v šedi V ránu z umakartu
které se po instantní noci svine
V ránu ve kterém se se životem minem
zasuneme prázdnou telefonní kartu
Píšu poznámku kroky do třídní knihy města
zkřiveným písmem svého pohybu:
Je nedělní ráno ve kterém tiše chybí Bůh
Dýchám stále tíž Vleču se pomaleji
Zatímco z pekáren už vyjíždějí
housky ze zkaženého těsta
***
Tak podivně zapomenout na některá slova
V úsměvech předem rozřezaných knih
Na ohnuté kmeny Ohnuté v chronické nepřízni
vnitřního počasí Na burze paměti si devalvovat
vteřiny blízko k půlnoci – čím víc jsou poslední –
Noc si míchá kávu lžičkou větru
Cukerín hvězd Lógr v nečekaném retru
Kofein některých slov a pak se rozední
A jsou také knihy které po otevření
trhají oči úsečnými řádky
Sny které vždycky navracejí zpátky – – –
A tuhle vteřinu už taky nikde nerozměním
Dobíhám tramvaj Pilulky hvězd půlí bílý nehet
úplňku Po pustém refýži dobíhám sebe
–
Úryvek ze sbírky Dlouhé nůžky noci. Masarykova univerzita, Weles, 2012. Publikujeme s laskavým svolením autorky.
-
Věra Rosí
Vlastním jménem Veronika Schelleová, 1976, Brno. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity. Knižně debutovala básnickou sbírkou Holý bílý kmen (Weles, Host, 1999), za niž získala v roce 2000 Cenu Jiřího Ortena, ...Profil
Souvisí
-
Je máj 65
před studentskou maškarádou
křepči Američan, který přiletěl z Moskvy, Varšavy a Krakova
odkud nebyl vyhoštěn
aby přiletěl do Prahy, odkud bude vyhoštěn -
Pokud předchozí báseň propojovala mystické s milostným, báseň „Zbývajícím z Izraele“ zase propojuje duchovní s vlasteneckým a moderní sionistické poselství s biblickou formou: Je totiž formována nikoliv rýmem, jako básně inspirované středověkými sefardy, nýbrž paralelismem čili podvojnou strukturou veršů jako Žalmy či texty proroků.
-
Mám to štěstí,
že mě má matka
zásobuje domácími vejci
od paní K.