***
Tajenka kterou už asi nerozluštím
ač mám legendu vlastních deníků
Noc bere si na nás dlouhé nůžky
V ústech nám peče slova z perníku

bez ohledu na glykémii
Co bylo bylo   Ač nejsme děti
které si z mléčných obzorů žijí
Šťastné dokud jsou bez paměti

Křížovka nadobro rozstříhaná nocí
Slovíčka kdysi srdcervoucí
se prosmykla prstýnky mlčení

Ač mám legendu deníků
do Boží kuchyně nevniknu
Kde na vlastním sádle mi život napěnil

***
„Hej.“ Prý lásce. „Ještě si hrajem…?“
„Už ne.“ Sklopené víčko. – Spojení s rájem,
ano, s červení jablečných slupek:
poprvé ukápne, když srdíčko dupe

a řízneme se o smirk vzduchu
(nízké nebe): o pevnou izolaci vzruchů.
Tu kroniku si po večerech pročíst:
i pouhý pohled se vročí

do rudých listů – pochopení…
Ani zelené slupky to nepozmění
(kaštany – ježci): vidíš, jak ti černá

pod rukama noc, noc věrná
tmě jako smrt hlíně…
Nahý nastavíš strupy zimě.

***
Měkký stisk ruky, měkké rty.
Smíření namísto odvety…
Kyvadlo vychýlené na noční stranu
se rychlým skluzem přehouplo k ránu,

orosenému pípáním kosa…
K vášním jen malá glosa
červenou tužkou na okraj svítání…
A staré plato po práškách na spaní.

Ticho! Mosazné zvony ticha zní.
Zlým dětským loutkám vrací mě,
všemu, co nedosním…

A ty teď… Ve kterém lisu
vydechnou stohy spisů,
co skládáš v své stepní krajině?

***
Náruč, v které se na všechno zapomíná,
je zavřená jak květ, co strnul v noční křeči…
Jsme propadlí v tmách, v kostech je zima
a ve střevech křeč z guláše mých řečí.

Jsme propadlí v tmách, v labyrintu ulic
s obrazy plísní na všech zdech.
Strašidla, duši a staří, co ještě neusnuli…
Mrznoucí déšť v krupkách leze po ústech.

Jsme propadlí v tmách, v té hloupé metafoře…
Co chtějí ti ptáci, jejichž drápající hlas
proniká to temné, zakalené moře

a strhává strupy ze stále otevřených ran?
Břit padá z těch nonstop nočních rán –
Nahý krk světla má napospas.

***
Všechno je pusté v nonstopu v nedělním svítání
Jen řev z barevných skříní občas nařeže klid
a všechny věty které jsme tam raději neřekli
Je to tak bez zisku že se to zdá být i bez daní

Oči ti plavou v šedi   V ránu z umakartu
které se po instantní noci svine
V ránu ve kterém se se životem minem
zasuneme prázdnou telefonní kartu

Píšu poznámku kroky do třídní knihy města
zkřiveným písmem svého pohybu:
Je nedělní ráno ve kterém tiše chybí Bůh

Dýchám stále tíž   Vleču se pomaleji
Zatímco z pekáren už vyjíždějí
housky ze zkaženého těsta

***
Tak podivně zapomenout na některá slova
V úsměvech předem rozřezaných knih
Na ohnuté kmeny      Ohnuté v chronické nepřízni
vnitřního počasí         Na burze paměti si devalvovat

vteřiny blízko k půlnoci – čím víc jsou poslední –
Noc si míchá kávu lžičkou větru
Cukerín hvězd        Lógr v nečekaném retru
Kofein některých slov a pak se rozední

A jsou také knihy které po otevření
trhají oči úsečnými řádky
Sny které vždycky navracejí zpátky – – –

A tuhle vteřinu už taky nikde nerozměním
Dobíhám tramvaj        Pilulky hvězd půlí bílý nehet
úplňku        Po pustém refýži dobíhám sebe

–
Úryvek ze sbírky Dlouhé nůžky noci. Masarykova univerzita, Weles, 2012. Publikujeme s laskavým svolením autorky.