Na toho, kdo se do řeky
ponoří
čekají polibky nebo
říční sláva rámovaná břehy.

do pokožky z hlíny
padám
a rodím se
a ty přihlížíš
tajně
že někdy zapomenu
tvůj tvar vyrábí mou
intuici

Nachovým peřím se prohnal vír,
jemně to zatahalo za sen.

Co čumíš? Nečum! křičely na mě slečny
Jinou vzpomínku na to místo nemám,
mám jenom obrázek: sedím na vysoké židli
a upřeně hledím na dřevěný dort

To kdysi vzpřímené tělo
které si umělo říct slunci
o prsten
už nevyjde nahoru
Jen moje paměť ještě stoupá
po točitých schodech
a chce mít poslední slovo

Vím, o čem píšu. Znám je – sousedy. Jenže do nich nestřílí. Zabíjí, aniž zná.

Nejpříhodnější ovšem je, když se člověk ocitne v zakletém dramatu. Což se pravě přihodilo Buřinkovi.

Znovu se rozběhl, se srdcem zároveň rozbušeným i sevřeným, v hlavě vypálený výjev s křičící ženou, který mu nedovoloval běžet naplno.

Čínská situace klade zvláštní otázku celému světu: existuje vůbec ještě závislost mezi politickou a hospodářskou svobodou?

Přemýšlel jsem, jak je možné, že někteří emigranti svoje vyhnanství nikdy nepřijmou, zatímco ostatní ho zvládají docela dobře.

Nesnáším pletení, stejně jako jsem si myslela, že nesnáším kočky.