Terst

Jsem vyčerpaná
z přítomnosti lidí a z jejich nepřítomnosti
jsem vyčerpaná z probdělých nocí
nad rukama, které jsem našla na pláži v Terstu
jsem unavená z nebytí fialového šeříku
co v Karlíně na náměstí mluví ke mně hebrejsky
ale nad tímto ránem tyčí se stěžeň ztepilé galéry
a ukazuje na tmu svlečenou z jejích masitých přívlastků
které večer co večer vrhnu
mezi svá stehna

Svlékání z vlků

Cesta vytrhla se z pod pat udržení
bláto mlhy je nyní tvrdý uzel na kapesníku
svlékla mne příkře, strhla mi plášť
zasela do mě tvoje oči
rostou z nich křídlokvětí zřízenci nebe
růžového jak rozcestí růže, dvojlístek trhavý
ve větru, v stonání, v prohře a ve vydýchání
kým kdo za co
Hranice zpětnosti, úhledné spřežení
dvojník vymyká se mé podobě
spěje k ruce napřažené klíčem
otočit se na patě, úhelník, scestník, rozcestník
bezcestí a ať už nevím, ať už nevím, bože…
A znovu hlídat kompas
rtuťovitý tep vlastního srdce
z něhož rašíš, vzedmeš se znovu jak vlna odkud, kde jsi byl
nebo dost možná ani nejsi, dost možná
nebudeš
Však ze tvých rtů skrápla do mého klína
jehněda, její svatojasný něh
dotknout se, dva tři okamžiky za stůj a proč a smíš
bez prolhaných kabátů, ano
bez nich lze kývat se ve větvích rozkvetlých jitřní hvězdou
kudy zbloudit, kudy nebe peklo ráj
a pouze cesta bez doličných předmětů k rozpoznání
Za peří ptáků zmást tě, cesto
/jak dokonalá zhovadilost mne přinutila uzamknout tě ve snu/
dokonáno jest ještě za tmy
a za světla již sen a buď opět zlý a studený
zbyde „možná“, kde dochvilnost probudí zesnulá lůžka
k ukládání lidských tužeb
pod všechna příkoří zahrabu si jednu z jejich kostí
strojeně zaštěkám a vydávím hlásku
v níž slova jsou nemluvňata
porostlá vlčí srstí

Souhvězdí

Masturbují andělé?
Zkřížení v Davidově hvězdě vyškrabují z posmrtných masek
co by zde ještě mohlo být zváno láskou
Do noci slepí zírají jak kamenní buddhové
a tma žárně letuje mračná souhvězdí v jedno jediné
Perseus? Kasiopeia?
Čteš jména na nebi a nedočteš míli
nedočteš jediný záblesk světla
ale zazdá se matným, světelným skrčkem
kolísáním nad sebou, že pohled nad hlavu je křivý
a podvržený
Kde? Kde tam bys mohl dočíst čeho?
Počítáš… jedna dvě, mléčná dráha
dorděv a zkrut, ó, nebesa, kdybyste kdyby…
lžu vám a chci vám lhát
nevěřím ve vás, nerdím se proto ani nestrkám
trám do svého oka, jen se rozhlédnu prsty, hřbetem vlasů
naježených strachem a touhou
dohledám jazykem a zuby to jediné, posvěcené sousto
v tvých ústech

Zasmát se, dosmát noci těch úst
podložit si hlavu potulným psem
rozpoznat v hmatnících stolů jeden dotěrný drobek
stejný jako já
tak příkře stejný, tak jsme si podobní
suchý, padlý nedojedek
za chvíli smeten, sotva byl a stejně sotva není
v koši, v pelechu zženštilých chlupů, v nádechu a záduše
zazdá se, nadějně a bleskurychle
na naprasklých rtech, co chtěly říct, ale nikdy neřekly
zazdá se na otiscích máminých rukou
co zde zbyly z rána
v čerstvě zadýchaném skle mobilního telefonu
v senoseči nedopalků před sebou
a nejvíc, nejvíc tam kdesi uvnitř
kam nezalívám, kam přání a patrnost zjevnější
než cokoliv kdy zjeveného; jistota /pokud existuje něco takového…/

Atlantida

docela obyčejný vlas
vlas či klín, či pod klínem sklenka s máslem, rozpuštěné vlasy
máslo rozpuštěné v klíně
tekoucí řeka beze slov, řekni
slovo ze zásnub spících
řekni jejich „ano“
oltář jejich jistot, když tkali si vzájemně vlasy
a hledali máslo v klínech
řeka, co plyne, jezero, rybník, močál, stoka…
ano, to všechno dokážeme z lásky
natrhat ryby, podepřít jim žábry košatými
prsteníčky, navlíknout se do neoprenu a kyslíkové pumpy
dno moře bez moře
bez řeky, co plyne, plyne jen máslo
rozehřáté kolikátým stupněm Fahrenheita?
bájná Atlantido, pro ty, co se ve spánku líbají
se šnorchly v ústech
tak
docela obyčejně

bez názvu

Chce se mi plakat, Pane,
hluboce a strmě, k nesnesení těžce, tak jak kéž by
vždyť vydávit je totéž, co sladká nároží z přehnutého
větru trhaného kabátem z tvrdé, olysalé plsti

Pane, raduji se,
ale nedej mi prosím propadnout mezi hrubými síty jednoznačnosti
vždyť říci strom, ale být i krajinou
je objetí, v němž se paže stávají holým a nicotným
neúprosně svrchovaným „ano“

Chce se mi plakat, Pane
tiše a beze vzlyku, který by dal vyřknout
počátek či konec
neboť všechno počítá se z pod nynějšího zření
slepého věhlasna zvoucího k ukamenování světlem
hrnoucí se z pod pat výšek víc
než světelných

I tmou lze pohnout. Za úsvitu. Neboť tím si zde jsme
V řídkých prasklinách mlhy
nacházím vyslovení z prolhaného námi světa
nacházím jemné, zcela jemné poodhrnutí, snad jen zákmit příchodu
po lemech bílých závěsů v kuchyni
kde otazníky podobají se výšivce
dekoru na naše nikdy a nikdo
Zrcadla. Vy hnětete čas, zjídáte, co zbylo z nesečteného či
z tvrdého podtržení jasna, zrcadla přímočařejší skutečnosti
k vám, k vám chci lnout
smilnit se svýma očima…

Mimoděk

Přítomen tak, jako by z křiklavého zřetelna svým tělem vykrajoval
ticho; z odumírající, blanité tkáně prostoru
sejmul světelný prach, lepkavý a mastný coby zimování času
k novému zahoření
A kámen. Poslední jeho vystonané jméno

Pomalu, sotva znatelnými
pohyby bral do prstů předměty; dole na ulici
rybáři z dlaní vytahovali mrtvé ryby
věšeli je na stožár a ranhojiči rdousili plastové láhve pohozené u popelnic
Za městem dívka v nachových šatech držela džbán
nad zsinalou oblohou
a v příměstských linkách se lidé kopali do holení
aby zváni modř a zásah a nanebebujení
dostatek všeho až na věky. A on…
s mírností jakoby mimoděk
nakláněl k neviditelným ústům ten jeden jediný
vratký okamžik
jemně, aby se nepřevrhl –

Svítání; za blízkost

Jen vzdálenost může zachránit onu živoucí tvář
její zvláštní jazyk, obrys vyrytý do kmene borovice
jejích kořenů, v nichž sněží tvá ústa
nyní čtu tě v prostotě mlčenlivé krajiny
jejího prvního i posledního okamžiku
tak smrtelně vystaveného hrudkujícímu křiku města
a přesto k němu lnoucí, když naznak položené slovo poddává se dechu

Pro to jediné svítání v malinovém chrámu
tvého těla, kde okna jsou bosá až do záhlaví jeho klenby, pro ně lze lhát
jeden krok za druhým, a přesto nepopírat jsoucí
ani budoucí světy prosté protipólu
tak jako zaklepání na dveře a úsměv, o jehož milosrdenství
sotva něco víš

Love Street

Zbyli jsme si. Dva horké předměty noci
Love Street on the Fire
Vzývat a napřímit pohled k levitujícímu, bezkrevnému
bohu, nebo zbloudit v zrcadlové síni?
Raději to druhé
Dvoucestná zrcadla. Pamatuješ? Prostřel jsi stůl
kukuřičnými klasy. Pomalu jsme je žvýkali
a poslouchali, jak v mýdlech na toaletách jazzových klubů
glycerin žebrá o podání ruky

Dužnatá noc s francouzským přízvukem; pečlivě
balím do dárkového papíru glycerinové mýdlo
a přibaluji svoje ruce, aby sis vymyl rány
Nebem oslepneš, podívej se mi do očí
Co tam vidíš?
Vím, že to nikdy nepřiznáš, ale snad jednou
uvidíme v zrcadlech stejného, docela obyčejného
anděla z glycerinu

Svítání; válka skončila

Třetího ledna
Včera sněžilo, lidi choulili hlavy do kapucí
shrbení podobali se závorkám. Ráno,
krátce po sedmé, do sečtělé tmy zpěv ptáků
tak čerstvý, zprvu mladý. Trvalo to jen pár
minut, ale v tu chvíli jsem věřila, že válka skončila
a lidstvo se zrodilo do úplně nové éry