U stolu
Na starém stole jehož suky
se lesknou šalbou zlatých dukátů
našel jsi v úzké škvíře dřeva prostinkou nitku
Snad ji bral do prstů kdysi dávno otec
chudičký krejčí na nevelké vsi

Už ani knoflík bys jí nepřišil!
Ale dnes večer
                 když se scvrkl den
do švestky na jazyku sládnoucí
                 ses plaše přistihl
že na ni ještě myslíš

Ano jsou lana sahající
                 přes hory doly
                 přes hroby i písně
od vzkazů milostných až k mrtvýchvstání

(Ze sbírky Obrazy obrazů, 1995)

Neopouštěj mne básni
jediná cos mi zbyla
od potopy světa

Neopouštěj mé náměsíčné nohy
bezmocné koktání i neklid
který mne dennodenně rozemílá
          do pilin

Neodcházej z mého zpackaného bytí
z couvání Slev a zalykání
s nimiž se nelze smířit
Na duši stejně jako na těle
jsou přece místa
na která nedosáhnem

ale kde stejně rozedřeme srdce
protože nechce pokleknout
a vzdát to

(Ze sbírky Vasquezův jestřáb, 2005)

Je čtvrtek osmého října
je devatenáct patnáct
Nad Prahou vyleštěný měďák
obrovský jako kolo v Prátru

Nad Prahou září Moře klidu
Údolí Taurus – Littrow
Kráter Copernicus
a stopa Neila Armstronga
která mne i po tolika letech
            dojímá

Za rohem Luny
            kam už nedohlédnem
kráter Giordano Bruno
To byl ten drobný muž s jazykem v kleštích
jehož upálili na Campo di Fiore
pro jeho vysoké nebe v hlavě
Pak shrábli popel
vhodili do Tibery

Tři sta třicet tři let po jeho smrti
se narodí v Plzni děvčátko
Až dospěje napíše o něm báseň

Bude mít v kleštích pouze to
            na co si nelze sáhnout

(Ze sbírky Na příkrém břehu světa, 2016)

Příběh
I pravil Gabriel Evě
Jsi krystal křišťálu
            o nějž se poranil plán bohů
Ale jsi silná abys mohla býti jablkem
jsi dost neklidná
abys mohla být matkou

A ona pravila:
Staň se jak si přeješ

Až porodím dcery
budou to peřeje průsvitné až na dno
Až porodím syny
budou to slepí hledači diamantů

Jeden z mých pravnuků se posléze stane
zahradníkem v jabloňovém sadě

(Ze sbírky Obrazy obrazů, 1995)

Býval to mužský jako sosna
Dneska už o holi – jeden šrám
Však ještě včera
            z jeho řádků
míza se řinula jak z roztržené
hrudi stromu
žes v ní chtěl prsty namočit
a líznout si
A možná – občas – zlíbat
Obrazy klímaly v něm jako dynamit
uprostřed alabastru

Ale teď – neuklizeno
V znaveném mozku vlákna vzpomínek
Tak vlály záclony v Karolince
v strženém domku při povodni

Teď sedá u okna aby byl blíže světu
Na stole hodinky po dědovi
            které směl nosit jenom o vakacích
aby si zbytečně neobnosil čas

(Ze sbírky Na příkrém břehu světa, 2016)

Ke svatému Janovi přišel jednou cizinec
Představoval si toho svatého muže
            jak studuje
jak sedí mezi manuskripty
            hlavu v dlaních
zabrán do hlubokých úvah

A velice se podivil vida
že svatý Jan si hraje s koroptví
která mu zobe z ruky
Mluví na ni
šimrá ji pod hrdélkem
a vůbec všelijak dovádějí

Jan spatřil cizincův údiv
            ale tvářil se
jako by nic nezpozoroval
Jen v řeči o něčem docela jiném
náhle prohodil:
            Pane
vy necháváte luk po celý den napjatý?

Chraň bůh
            řekl cizinec
To přece žádný střelec nedělá
Stálým napětím luk ochabuje

S lidskou duší je tomu stejně
pronesl zamyšleně Jan

(Ze sbírky Večery s koroptví, 2014)

Všechny uvedené básně jsou součástí výboru z díla Karly Erbové – Pití Sokratovo, Theatrum mundi, Praha 2022.