V interview nechává trochu nahlédnout pod pokličku své autorské kuchyně, byť pravda, některé skutečnosti se těžko popisují nebo zůstávají toliko „tajnou ingrediencí“ té které tvůrčí poetiky.
Milé a vážené čtenářstvo Tvaru,
kdo by to byl čekal, že po Novém roce – namísto zvolnění, navzdory všem antistresovým „předsevzetím“ – se rozbublá ještě hutnější guláš povinností, uzávěrek a závazků, než člověk zažíval v roce uplynulém. O to víc potěší, že nám titulní rozhovor čísla poskytla známá spisovatelka Kateřina Tučková, jež byla za román Bílá Voda v říjnu 2022 poctěna Státní cenou za literaturu. V interview nechává trochu nahlédnout pod pokličku své autorské kuchyně, byť pravda, některé skutečnosti se těžko popisují nebo zůstávají toliko „tajnou ingrediencí“ té které tvůrčí poetiky. Za zmínku stojí její lakonické popsání situace nakladatelských redaktorů a redaktorek:
Pro začátek by mohlo pomoct, kdyby se o této profesi více mluvilo a byla lépe honorovaná.
Pravda, tito flagelanti knižního provozu jsou pro existenci literatury klíčoví, přesto pro oči veřejnosti neviditelní. Je to hozená rukavice: snad bychom mohli v budoucnu věnovat tomuto tématu číslo Tvaru, kdo ví.
Co se čiré poezie týče, s potěšením upozorním na básně v próze Robina Hrušky na s. 9, které výmluvně dokazují, že mladší generace autorů a autorek ze svého rejstříku ještě nevyoutovala novotvary a patvary (další příklad odklonu od dosud dominantní „civilní“ vlny poezie budiž třeba texty Vojtěcha Vacka, posledního nositele Ceny Jiřího Ortena za svou sbírku Měňagon, jenž v přítomném čísle přispěl do rubriky Literární život). Považte sami, jak básník lamentuje:
dřevěnou tupou předmětí hladí mne paní správcová po zádech. mé obratle pronikají do žulového podloží. nerovnosti zmizí pod vrstvou vanilkového pudinku. poprašek skořice a kardamomu kryje v sladko třpyt. všechnu hlínu lesa dám ti, jen nech ten písek dřít.
Je osvěžující, když takové vylomeniny provádí někdo, kdo je cca o dvě generace mladší než třeba plzeňský Robert Janda.
Oklikou se vrátím tak trochu zpět – třetí číslo je výjimečné i tím, že úryvkem z rozsáhlejšího textu přispěl náš častý recenzent či kritik Jan M. Heller; ovšem není to ani esej, ani studie, ani drobná publicistika, nýbrž čistokrevná próza kultivovaného tvaru (rozsáhlou ukázku najdete na s. 16). Po jeho básnické sbírce Spády (Dauphin, 2021) se možná jednou dočkáme románu. Vida, jak je odborné psaní o literatuře srostlé se psaním beletristickým! Jen vlastně nevím, kde a v čem spočívá onen literární život? Je možné jej zachytit v próze, nebo snad dojmologicky popsat v reportáži, v nadsázce zmínit v glose? A nezůstane nám vždy jen torzo pomyslné vitality, časem beztak zmrtvělé? Odpověď možná naleznete na jedné ze stránek Tvaru, snad i na vícero…
Přeji dobrodružné čtení.
To hlavní
-
Každopádně při samotném psaní se mi předtím promyšlený směr často zvrtne, protože aktivitu kupříkladu převezmou postavy, případně mě flow unese k něčemu, co později, když to po sobě čtu, vyhodnotím jako lepší než můj původní záměr.
-
Potíž je v tom, že nejeden spisovatel, ale, bohužel, i nejedna spisovatelka si mylně myslí, že základem umění a spisovatelské profese je vykecat se prostřednictvím ozdobných slov a zaumných příběhů z vlastních pocitů a názorů.
-
Vizualizace vztahů mezi malířkou a portrétovanou osobou je uměleckou projekcí a stylizací mnoha vrstvených komponent, čímž se portréty či autoportréty stávají nositeli mnohočetných poselství.
-
Kolem se sugestivním a nezaměnitelným cvrčením proletí lelek lesní, pták, který je aktivní za soumraku. Žáby kvákají, někde v dálce melancholicky volá potáplice severní a kdesi poklidně zurčí voda. Po chvíli se oko začíná na tmu adaptovat a já postupně rozeznávám, že se k životu probouzejí noční květiny, například knotovka bílá, vemeník dvoulistý a silenka noční.
-
Pochopila jsem (snad správně), že autoportrét je pro ni zrcadlo, které odráží to, co má před sebou, v tomto případě malíře, který před zrcadlem stojí a zhlíží se v něm, poznává se v něm, ale zároveň, a to je důležité, se do tohoto zrcadla dívá i autorka knihy a také se v něm odráží.
-
ve snaze vynulovat se spolknul jsem blín a rtuť. spolknul jsem hrst slov s hranatou konturou, fermenze, kordula, hembryva, vomrdat, chlazengo, herbivor, smrt, plezgrost, odvětrání. dozor, flagelace, výdřepstky, kontura, doprdele, vladivostok.
-
Mám kávu a knihy,
čas,
zahradu,
ticha tolik, že by naplnilo nádrže
na dešťovou vodu. -
Při rozhovorech se mnou se Romové shodovali v pohledu na historicky zakořeněnou asymetrii ekonomických vztahů, ve kterých podle nich Neromové vždy těžili z po generace děděného ekonomického kapitálu a na Romy obvykle zůstávala ta nejtěžší práce, kterou nikdo z Neromů nechtěl dělat.
-
„No. Můžeš mi napsat recenzi. Recenzi svého dosavadního života.“ S tebou je potíž, že nikdy nevím, jak to myslíš, pomyslel jsem si. Jestli vážně, nebo si ze mě utahuješ, nebo se tím celým prostě jen dobře bavíš.
-
Věčné zachraňování demokracie ji úplně vyprázdnilo. Ta nemožnost vyjádřit svou volbou, klidně protestní nebo libovolně pitomou, nespokojenost se stavem světa či vlastního života.
-
Vládnoucí koalici se nedaří dohodnout. Čeká se. Oba hlavní tábory mají vyrovnané síly. Já jednu stranu nepotlačím násilím, pořád jí naslouchám a výsledek je váhavé, tápavé, měnlivé chování. Zvenku to může vést snad až k dojmu amorálnosti. Názorové nepevnosti.
