* * *

chledud zaduněl kdesi v potrubí. hluboce spletitý zvuk rour se na povrchu snadného života projeví jen tichým říhnutím. omluvte mě, kryji si ústa dlaní, uhýbám pohledem všem, kteří si hledí svého. omluvte mě, řeknu a hledám odezvu. někdo se jen tak studeně otřás, jak by mu ty nasáklý slova dopadly na rameno a sklouzly po zádech z kabátu dolů. tak vomluvte mě, to už volám, sakra, tápu, komu bych se za voči chytil, ale nikdo tu není, jenom duchové schovaný pod zimními prostěradly. ani mě nechtěj strašit, spíš jen tak vobejít a pak rychle pryč. tenhle jeden, napřáhnu se a vzápětí chytám do dlaní černý dlážděný kostky. studěj, jak po nich furt choděj různý nemrtví. vkleče už jenom vomluvte mě vomluvte mě vomluvte kéž bych si dokázal říhnout, až by se ze břehů ulice omítka sesula. až by se za vrškem stromy vohnuly. až by se v podsvětí kdosi pohoršil a poslal do redakce rozhořčený dopis. pak, možná pak by se mi v oblasti třísel poodhalilo tlačítko restart.

* * *

dřevěnou tupou předmětí hladí mne paní správcová po zádech. mé obratle pronikají do žulového podloží. nerovnosti zmizí pod vrstvou vanilkového pudinku. poprašek skořice a kardamomu kryje v sladko třpyt. všechnu hlínu lesa dám ti, jen nech ten písek dřít.

* * *

po zásahu mouchy ztrestal vždy Hynko Hniloba sedm lidí vařečkou. rozkázal jim vypláznout jazyky a na ně jim pak opatrně vařečku přikládal, štědře umazanou od mandarinkových povidel.

právě probíhá odvápnění pana docenta.

jednou však došlo k omylu v zásobovacím řetězci a Hynko obdržel místo vařečky hrábě a místo povidel sáček voňavých bylin. Hynko Hniloba si uvědomil svůj nový smysl a udeřil mouchu v letu hráběmi. všech sedm trestanců se k němu bez váhání přiblížilo a přičichlo k jeho voňavému pytlíku.

* * *

Tu do místnosti vkročil Kladivoj Kečup. Byl vysoký, rozhlédl se, citrony stály patnáct korun a zahulákal svým hrubým rafasem:
„Hřejte mě, pitomci!“
Já a všichni ti pitomci jsme se najednou cítili uraženi. Mně to od něj přišlo dost nevhodné; jakobychom byli jen ta voda, co mu proudí topením. Přesto jsme se dali do pohybu a hřáli.

* * *

státní svátek šel nakoupit ale nějaké ty párečky k večeři no a všude měli zavříno státní svátek to zkusil zejtra ale vůbec úplně bez šance státní svátek měl hlad tak šel aspoň do sadu utrhnout jabko ale stromy měly zavříno to by jeden nečekal ani státní svátek sedl si na obrudník a někteří na něj troubili co mají kola a motory ale on si sedl na obrudník a plakal vždyť takle nemůže dál takle brzy umře občas i natáhl kelímek když šel někdo kolem ale lidi měli taky zavříno jenom kvečeru u něj zastavil strážník ať prý jde pryč anžto obrudník má taky zavříno jenže státní svátek už neměl sílu a kam by taky šel když je všude zavříno no strážník ho odvedl s sebou protože strážník ten má vždycky otevříno a otočil v zámku klíčem a od tý doby má státní svátek už navždycky zavříno.

* * *

nahoře je tma, světlo z ulice prochází oknem přímo, bez ohybu na plastovém rámu, a vyřezává a vrství do stropu polámaný rovnoběžníky. kdybych měl pořádnej foťák, nastavil bych tam takový to světlejší iso a pak bych to poslal nějakýmu kamarádovi. naštěstí nemám foťák, takže nemusím přemýšlet nad tím, komubyseto mohlo líbit, a prostě spadnu z postele. normálně na špinavej koberec vedle, táhnu s sebou peřinu a ještě se trochu převalim. to není ze špatnýho snu, tohle je ještě horší, prostě jsem chtěl, potřeboval spadnout na zem. dlaní zdravím všechny ty nevyklepaný kamínky a vylejvám mezi ně svůj placatej den. koberec umí nebejt studenej, ale zároveň říká věci tak jak jsou, a já mu za to děkuju, koberče, dobřes mi to dal. počkej, ještě vsákni tuhle slinu, nebo slzu, než usnu úplně.

* * *

strč ruku mezi mokrý kameny. až někdo projde kolem, skřípneš si prst a zakleješ přidušeným hlasem, jak to vždycky dělal tvůj táta. na temeni hlavy se ti při tom pomyšlení dělá žabinec. bejval bys zaklel úplně stejně, kdybys místo ráchání v potoce zvolil variantu sedět na židli s tmavě zeleným čalouněním. nervózně bys zatnul několikrát hýždě, poposedl a zaskučel to ohyzdný tyvolää. absence skřípnutí často člověku projede páteří stejně silně jako jeho přímá neabsence.

* * *

je večer, koupelna
prohlížím si svý prsty v kontextu pantoflí
kterej bůh
kterej z našich čtrnácti bohů nám přidělil
      tuhle zbytečnost
                  roztřepených končetin?
palce baňatý
zbytek překáží
chce se mi kýchat samým rozčilením
a proč zrovna čtrnáct bohů
kdo to kdy vymyslel
vždyť čtrnáct – sudý počet
smrdí vlažnou dělitelností

většina našich bohů má svůj binární komplement
vyjma bohynü Tleverfe
se dvěma ternárními protějšky
a Hurchbuta
božstva skořice
které nemá obdoby

* * *

Leonyl Stoprocend vzal velkou pálku, rozmáchl se a praštil mě do břicha. nestihl jsem nijak reagovat, moje reflexy bývají smutné a pomalé. chvíli se mi smál a pak se přeměnil na sanitku a pokynul mi, ať vstoupím. jinak prý umřu. při nástupu mě ještě jakýsi strýcen chytil za rameno a naklopeným hlasem se mě zeptal, jestli o tom incidentu nechci někomu povědět. potřásl jsem hlavou a vysmýkl jsem se mu dopadem přímo do lůžka. jeli jsme po všech druzích stereofonního dláždění, cítil jsem, jak ve mně zestrany nastranu šplouchá narůstající bolest.
nebylo to dobrý. Leonyl Stoprocend poslouchal uřvaný kytary z rádia a nedával pozor na cestu, vždyť on sám byl i tou roztřesenou silnicí. tu drcnul do mantinelu, tu při nájezdu na skokánek uklouzl po šlupce od banánu. dojeli jsme první, někdo mi do dlaně dokonce nasypal šest bodů za umístění, ale já už jsem ani neměl sílu je mezi prsty udržet, jen jsem slyšel, jak zachrastily na dně sanitky.

* * *

není vždy možné získat v životě věcí krásných. každý, kdo má špetku introspekce, chápe, že jich není hoden. své těžké srdce sunu do kumbálu. mít v životě krásné věci je krajně neetické, ač blažený pocit navozený jejich přítomností si málokdo troufne zpochybnit. sám v této věci se sebou vedu marný boj.
jsem sytě nalomen – cokdyž mi vůbec neexistují? proklatá potřeba krásných věcí však zůstává. snažím se tedy na jejich místo ve svém životě získat plejsholdry. formálně plnohodnotné zástupné skutečnosti, leč nevýživné a jednoduše vyměnitelné, funkční jen po dobu trvání potřeby. jejich krása nemusí být hmatatelná, stačí, když jim je tento atribut přiřknut v konfiguračním souboru.

* * *

Nechme již toho a chovejme se k sobě ohleduplně. Zítra začíná mistrovství světa v kaťatech a Jiří Platypus se o tom doslechl. Převlékl si gumu a vydal se, skryt v látkový obnos, směrem ke mlýnu. Cestou potkal dvacet tři smyslů, čtyři sysly a pytlík moučnatého cukru. U mlýna na něj čekal zloděj duševních chorob.
„Stůj, nebo střelim,“ pravil Jiří Platypus a vystřelil. Zloděj se spořádaně skácel k podlaze chodníku.

* * *

vrásky kolem očí
a díru v topince
zahladit margarínem
odpoledne bychom mohli dát džem
kolem očí
kolem huby
a louži na talíři slíznout svým plochým psem

* * *

ve snaze vynulovat se spolknul jsem blín a rtuť. spolknul jsem hrst slov s hranatou konturou, fermenze, kordula, hembryva, vomrdat, chlazengo, herbivor, smrt, plezgrost, odvětrání. dozor, flagelace, výdřepstky, kontura, doprdele, vladivostok.
spolknul jsem, uhryzl jsem, uhryzl jsem si kus ztopořeného chleba, pemza v hrdélku, rty kolem tvý paty sakra dřevěný. co jsem? v kontextu absolutní nuly hodnota někde mezi, numerologicky vůbec nestojí za řeč.
ve snaze vynulovat se produkuji křupavý chitin, oboustranně impermeabilní, byses divila, co všechno pod krovky schovám.
cumlat z cizího. dumlat z dryskního. ve snaze vynulovat se chci bejt s tebou, opravdu chci bejt s tebou, ve snaze vynulovat se nula nula nula nula nula.
mám tě moc nula.
nula nula

* * *

Jededyl Skorocend seděl doma vedle mikrovlnné trouby a srkal omastek z pivního koláče. Byl slaný a účinný, Jededyl samým vzrušením hýbal prsty u nohou, mezi nimiž měl svědění a věděl, že tomu bude nejinak. Otevřely se dveře a vstoupila nějaká věc, půldruhého metru vysoká a naštorc docela tristní. Jededyl se lekl a vyskočil, pak se uklidnil a zjistil, že vůbec nevyskočil a místo leknutí jen zkřivil obočí. Ta věc se stávala obrysem, obrys člověkem a člověk tyrkysem. Máš na talíři zaschlou hořčici, pravil tyrkys. Jededyl tu větu ignoroval a vůbec nic už nechtěl už nikdy nic nenene ne. Venku pršelo a to bylo víc než dost. Nic jinýho se dít nemusí, prostě bude jenom pršet. Dokud bude pršet, tak prší.

* * *

dokládám svou účast podpisem jakéhosi papíru, pan korektor jej ode mne přebírá a lačně se sápe po červené tužtičce. nevím, vynechávám jej. jeho snahy jsou pouhou extenzí rezavého systému. radši koukám, kde nechal tesař notový sešit – a tu je, čerstvě nepopsán, jak jej lucifer vyplivl. namátkou vybírám několik harmonických modulů a skládám je těsně za sebe, bez vnitřní návaznosti. dechová sekce trochu remcá, ale to už přispěchává na pomoc korektor, noty vyměňuje a doplňuje nečitelnými červenými značkami. dechová sekce je zmatená, kdosi se pokusil a už krvácí saxofonem ven. s tím já nechci mít nic společného, deklamuji, jsa chápán dvěma umírněnými brutalisty v područí.
paní doktorka mi najednou chrstla dezinfekci přímo do zaníceného otvoru, což mě probralo. pobryndán novým účelem, strhl jsem ze zdi utěrku, visící tam za uondané poutečko, a po svižném rolentním zatočení mrskl a švihl paní doktorku do lýtka. místnost vyštěkla neútěšnou ozvěnou. než jsem se nadul, paní doktorka, vyzbrojena froté ručníkem napařeným ze sprch a znalá pokročilého skladu zvaného kobra, neotálela a přešla v zákeřný protiútok. jediným šlehem mi z pravého stehna vyštípla šikmý sval krejčovský, čímž dokonale podryla mou morální rovnováhu. než jsem však stačil spusit salvu chlípných nálepek přímo z ohavné hlavně mé duše, přišel druhý třesk, jímž mi z úst vysekla celé jazykové těleso a zahájila proces jatečního vykrvácení. tehdy ke mně přistoupili oba sudí, položili mne na lůžko a pod hlavu mi přisunuli kyblík s kroupami a česnekem.